A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
| Vítězové mužské dvouhry French Open | |
|---|---|
.jpg) | |
| www.rolandgarros.com | |
| Grand Slam | French Open |
| Místo | Paříž,  Francie |
| Areál | Stade Roland-Garros |
| Organizátor | Francouzská tenisová federace |
| První ročník | 1891 |
| Povrch | štěrk či antuka / venku (1891–1907) antuka / venku (od 1908) |
| Odměna | 2 400 000 EUR (2024) |
| Trofej | Pohár mušketýrů (Coupe des Mousquetaires) |
| Nejvyšší počet titulů | |
| amatérské éry | 8 – Max Decugis (jen pro členy francouzských klubů) 4 – Henri Cochet (bez omezení členství) |
| otevřené éry | 14 – Rafael Nadal |
| otevřené éry v řadě | 5 – Rafael Nadal |
| Současný vítěz | |
 Carlos Alcaraz (ESP)(první titul) | |
| předávající trofeje: Björn Borg | |
Seznam vítězů mužské dvouhry na French Open uvádí přehled šampionů mužské singlové soutěže French Open, turnaje známého také pod názvem Roland Garros, oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros.
French Open představuje tenisový Grand Slam, každoročně hraný na přelomu května a června. Premiérový ročník mužů se odehrál v roce 1891. Ženská dvouhra se na něm poprvé konala roku 1897.[1] V pořadí je druhým majorem sezóny zařazeným mezi Australian Open a Wimbledon. Od roku 1928 probíhá na otevřených antukových dvorcích areálu Stade Roland-Garros v Paříži.[2] V roce 1968 se jako první z grandslamů otevřel profesionálům.
Kvalifikace mužské dvouhry se účastní sto dvacet osm tenistů. Šestnáct z nich řádně postupuje do hlavní soutěže, která se hraje vyřazovacím systémem na tři vítězné sety. V pavouku je sto dvacet osm hráčů s třiceti dvěma nasazenými. V letech 1973–2021 se hrál tiebreak, s výjimkou rozhodující páté sady.[3] V sezóně 2022 byla zkrácená hra zavedena i do páté sady za stavu her 6–6, ovšem do 10 bodů.
Vítěz získává zdobný stříbrný Pohár mušketýrů, v roce 1927 pojmenovaný na počest čtyř mušketýrů: Jeana Borotry, Jacquese Brugnona, Henriho Cocheta a René Lacosta.[4] Nejmladším šampionem se v roce 1989 stal Američan Michael Chang, který triumfoval v 17 letech, 3 měsících a 20 dnech. Naopak jako nejstarší si titul odvezl Srb Novak Djoković, kterému při triumfu v roce 2023 bylo 36 let a 20 dní.[5]
Titulem na French Open 2022 se Španěl Rafael Nadal stal prvním tenistou historie se čtrnácti trofejemi z jediného grandslamu i v profesionálním tenisu.
Historie
.jpg)
French Open organizované Francouzskou tenisovou federací je druhým ze čtyř Grand Slamů sezóny. Probíhá na přelomu května a června. Turnaj byl založen v roce 1891. Do počátku open éry v roce 1968 se konal pod názvem French Championships. Před rokem 1925 na něm mohli startovat pouze tenisté registrovaní ve francouzských klubech.[6] Prvním vítězem se stal Brit H. Briggs, člen francouzského Clubu Stade Français.[7] V úvodní dekádě se utkání hrála na dva vítězné sety. V roce 1902 či 1903 došlo ke změně na tři vítězné sady. Rané fázi turnaje dominovali do rozhoření prvního světového konfliktu francouzští hráči, včetně osminásobného vítěze Maxe Decugise.[8] Mezi roky 1915–1919 se šampionát v důsledku války nekonal. V období 1924 až 1932 získali singlové trofeje čtyři mušketýři. Zvýšení atraktivity přinesl turnaji roku 1925 mezinárodní charakter, když se otevřel mimofrancouzským tenistům. V daném ročníku triumfoval René Lacoste. Zájem také zvýšila výhra Francouzů v Davis Cupu 1927 a zbudování nového areálu Rolanda-Garrose v roce 1928, kdy soutěž ovládl Henri Cochet.[9] Do té doby se hrálo v Racing Clubu či na dvorcích La Faisanderie.[10]
Titul Američana Jacka Crawforda z roku 1933 znamenal první vítězství pro nefrancouzského tenistu od úvodního ročníku. Francouzi pak trofej nevyhráli až do druhého přerušení v roce 1940 kvůli druhé světové válce. Brit Fred Perry zkompletoval v Paříži jako první singlista historie kariérní grandslam roku 1935. Američanovi Donu Budgeovi se v sezóně 1938 podařilo jako prvnímu tenistovi získat čistý grandslam, k čemuž přispěl pařížský triumf po finálové výhře nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem.[11] V období 1941–1945 byl ve vichistickém režimu pořádán Tournoi de France.[12] Jeho výsledky nebyly francouzským svazem započítány do oficiálních statistik ani do historie grandslamu.[12] Na obnovené události v roce 1946 pak vyhrál Marcel Bernard, jakožto poslední Francouz před otevřenou érou datovanou od roku 1968.[8]
Během poválečného období dvouhře nedominoval žádný tenista. Pouze pět šampionů, Frank Parker, Jaroslav Drobný, Tony Trabert, Nicola Pietrangeli a Roy Emerson, vyhrálo vícekrát. Drobný si tituly z let 1951 a 1952 připsal jako první africký vítěz, když reprezentoval Egypt.[8] Úvodním grandslamem otevřené éry se stalo French Open 1968, na němž vedle amatérů mohli startovat i profesionálové. Pohár mušketýrů si z něho odvezl Ken Rosewall. Australané si tak připsali sedmou trofej v osmi letech.[13][14]
Od roku 1974 vybojoval šest titulů Švéd Björn Borg, z toho čtyři v řadě, což znamenalo rekord open éry do nástupu Nadala.[15] Prvním francouzským šampionem od roku 1946 se stal v sezóně 1983 Yannick Noah[16] a prvním jihoamerickým vítězem vůbec pak Argentinec Guillermo Vilas na French Open 1977. Čechoslovák Ivan Lendl pak poprvé triumfoval v roce 1984. Další sezónu ve finále podlehl Švédu Matsi Wilanderovi a následně přidal trofeje v letech 1986 a 1987.[15] Nejmladším šampionem se v roce 1989 stal sedmnáctiletý Američan Michael Chang po závěrečném vítězství nad švédským hráčem Stefanem Edbergem.[17]
V letech 1991 a 1992 si pohár odvezl Američan Jim Courier. Rovněž tak Španel Sergi Bruguera ovládl dva ročníky za sebou v sezónách 1993 a 1994.[18][19] Brazilec Gustavo Kuerten vybojoval tři poháry v ročnících 1997, 2000 a 2001.[15] Španěl Rafael Nadal na pařížské antuce debutoval v sezóně 2005, kdy si odvezl trofej. Další přidal v následujících třech ročnících.[20] Úvodní porážku mu v osmifinále French Open 2009 přivodil Švéd Robin Söderling, jehož finálová prohra s Rogerem Federerem umožnila Švýcarovi zkompletovat kariérní grandslam.[21] Nadal pak mezi lety 2010 až 2014 ovládl pět ročníků v řadě, což představovalo rekordní šňůru turnaje. Druhou a třetí prohru utržil od Srba Novaka Djokoviće, nejdříve ve čtvrtfinále French Open 2015 a poté v semifinále French Open 2021. Ve finále ročníku 2015 však Djoković nestačil na Švýcara Stana Wawrinku[22] a první ze dvou trofejí odvezl až v roce 2016. Další tři ročníky 2017–2020 patřili opět Nadalovi, který na posledním z nich získal třináctý triumf. Vytvořil tak historický grandslamový rekord v počtu singlových titulů z jediného majoru. Desátým obhájeným titulem na French Open se stal nejúspěšnějším hráčem v počtu obhájených trofejí z jediného grandslamu.[23][24][25] V roce 2022 Španěl posunul vlastní rekordy čtrnáctou pařížskou trofejí, která znamenala 22. grandslam.[26]
Grandslamoví vítězové dokázali v otevřené éře otočit finále ze stavu 0–2 na sety pouze šestkrát. Pětkrát se tak stalo na Roland Garros, a to v letech 1974, 1984, 1999, 2004 a 2021.[27]
