A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Ferdinand kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu | |
---|---|
1. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu | |
Ve funkci: 1805 – 27. srpna 1827 | |
Předchůdce | říšský a český knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna udělen |
Nástupce | Jan Nepomuk z Trauttmansdorff-Weinsbergu |
Nejvyšší hofmistr císařského dvora | |
Ve funkci: 14. září 1807 – 27. srpen 1827 | |
Panovník | František I. |
Předchůdce | Jiří Adam ze Starhembergu |
Nástupce | 1827–1835 úřad neobsazen, poté Rudolf Josef z Colloredo-Mannsfeldu |
Ministr zahraničních záležitostí Habsburské monarchie | |
Ve funkci: 1800 – 1801 | |
Panovník | František II. |
Předchůdce | Franz Maria von Thugut |
Nástupce | Jan Ludvík Cobenzl |
Státní a konferenční ministr | |
Ve funkci: 1792 – 1807 | |
Panovník | František II./I. |
Zplnomocněný ministr v Rakouském Nizozemí | |
Ve funkci: 1787 – 1789 | |
Panovník | Josef II. |
Rakouský vyslanec v Mohuči | |
Ve funkci: 1785 – 1787 | |
Panovník | Josef II. |
Vyslanec Českého království u říšského sněmu v Řezně | |
Ve funkci: 1780 – 1785 | |
Panovník | Josef II. |
Tajný rada | |
Ve funkci: 1780 – 27. srpen 1827 | |
Panovník | Josef II., Leopold II., František II./I. |
Císařský komorník | |
Ve funkci: 1768 – 27. srpen 1827 | |
Panovník | Josef II., Leopold II., František II./I. |
Komoří arcivévodkyně Marie Antoinetty | |
Narození | 12. ledna 1749 Vídeň Habsburská monarchie |
Úmrtí | 28. srpna 1827 (ve věku 78 let) Vídeň Rakouské císařství |
Titul | 1805 kníže, 1825 oslovení Jasnost[1][2] |
Choť | (1772) Marie Karolína z Colloreda (1752–1832) |
Rodiče | František Norbert z Trauttmansdorffu (1705–1786) Marie Anna z Herbersteinu (1723–1815) |
Děti | Jan Nepomuk (1780–1834) Josef (1788–1870) |
Příbuzní | tchán: Rudolf Josef z Colloreda (1706–1788) bratr: Josef Václav z Trauttmansdorffu (1739–1769) vnuk: Ferdinand z Trauttmansdorffu (1825–1896) |
Zaměstnání | politik |
Profese | šlechtic |
Náboženství | římskokatolické |
Ocenění | 1789 rakouský Řád zlatého rouna (č. 815) 1808 velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána |
Commons | Ferdinand von Trauttmansdorff |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ferdinand kníže z Trauttmansdorffu (německy Ferdinand Fürst von und zu Trauttmansdorff-Weinsberg; 12. ledna 1749 Vídeň – 27. srpna 1827 Vídeň)[2] byl rakouský státník a diplomat ze šlechtického rodu Trauttmansdorffů usazeného v Čechách. Byl vyslancem v několika zemích, krátce rakouským ministrem zahraničí a nakonec dlouholetým nejvyšším hofmistrem císařského dvora. Získal Řád zlatého rouna a pro svůj rod obdržel v roce 1805 knížecí titul.[2] Po předcích zdědil v Čechách rozsáhlý majetek (Horšovský Týn, Jičín), který rozšiřoval dalšími nákupy a věnoval se stavebním úpravám několika rodových sídel.
Kariéra
Narodil se ve Vídni jako pátý a nejmladší potomek hraběte Františka Norberta z Trauttmansdorffu (1705–1786) a jeho druhé manželky Marie Anny z Herbersteinu (1723–1815). Jako druhorozený syn byl předurčen k úřednické kariéře a studoval práva ve Vídni, poté absolvoval kavalírskou cestu po Francii, Nizozemí a německých zemích, v mládí byl též komořím arcivévodkyně Marie Antoinetty, pozdější francouzské královny, zároveň působil jako rada dolnorakouské zemské vlády. Po sňatku Marie Antoinetty a jejím odchodu do Francie prošel diplomatickou průpravou v úřadu říšského kancléře.
Jako vyslanec Českého království působil v letech 1780–1785 u říšského sněmu v Řezně, v roce 1780 byl zároveň jmenován císařským tajným radou. V letech 1785–1787 byl rakouským vyslancem v Mohuči a jako osvědčený diplomat byl v roce 1787 jmenován zplnomocněným ministrem a faktickým předsedou vlády v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie). V Bruselu se snažil prosadit reformy Josefa II., které se však setkaly s prudkým odporem, nakonec došlo k revoluci a vyhlášení belgické nezávislosti.[3] Trauttmansdorff v prosinci 1789 uprchl do Lucemburska, v návaznosti na to ještě téhož roku obdržel nejvyšší vyznamenání, Řád zlatého rouna.
K účasti ve státních úřadech byl povolán znovu až v roce 1792 na počátku vlády Františka I., kdy se stal státním a konferenčním ministrem, po obnovení rakouské vlády v Belgii znovu působil v Bruselu (1793–1794). V letech 1800–1801 byl krátce pověřen řízením zahraničních záležitostí habsburské monarchie, ale ve složitých poměrech napoleonských válek se dostal do sporu s dalšími rakouskými státníky a nakonec na svou účast v nejvyšší politice rezignoval.
Nadále měl však trvalou důvěru Františka I., v lednu 1805 byl povýšen do říšského knížecího stavu, v dubnu téhož roku mu byl knížecí titul potvrzen pro České království[4] a v letech 1807–1827 byl císařským nejvyšším hofmistrem.[5] Z titulu této funkce hostil na svém zámku v Jičíně císaře Františka I., kde v létě 1813 probíhala důležitá diplomatická jednání v závěru napoleonských válek.[6] Jako nejvyšší hofmistr pak organizoval průběh vídeňského kongresu v letech 1814–1815.[7]
Majetek
Po předčasném úmrtí svého staršího bratra Josefa Václava (1739–1769) se stal univerzálním dědicem trauttmansdorffského majetku v Českém království, jednalo se především o rozsáhlá panství v západních a východních Čechách (Horšovský Týn, Jičín). Faktickým majitelem se stal po otcově smrti v roce 1786, dokončil například stavbu zámku v Brandýse nad Orlicí, toto panství ale v roce 1806 prodal. Poté se věnoval úpravám zámku a parku v Horšovském Týně, kde později při občasných pobytech sepsal své paměti. Kvůli diplomatickým jednáním v Jičíně nechal v roce 1813 upravit jičínský zámek a park Libosad. Rodový majetek rozšířil v roce 1823 zakoupením statků zrušeného valdického kláštera (Radim, Pecka).
Rodina
Dne 18. května 1772 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Colloreda (14. února 1752 Vídeň – 20. září 1832 Vídeň), dcerou říšského místokancléře knížete Rudolfa Colloreda, toto příbuzenské spojení také přispělo k Trauttmansdorffově kariéře v 70. a 80. letech 18. století.
Z manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Syn Jan Nepomuk (1780–1834) zastával dvorské úřady, mladší syn František Josef (1788–1870) následoval otce v diplomatické kariéře, v další generaci pak vynikl vnuk Ferdinand (1825–1896), taktéž diplomat a dlouholetý předseda rakouské Panské sněmovny.
Děti
- 1. Marie Anna Gabriela (23. 9. 1774 – 27. 5. 1848), svobodná a bezdětná
- 2. Marie Gabriela (19. 2. 1776 Vídeň – 22. 11. 1853 Praha)
- ⚭ (1799) hrabě František Antonín II. Desfours (5. 11. 1773 Praha – 29. 7. 1831 Hlubočepy), dědic zámku Hrubý Rohozec
- 3. František Norbert (23. 6. 1777 – 15. 3. 1779)
- 4. Marie Alžběta (16. 12. 1778 – cirka 1797)
- 5. Jan Nepomuk (18. 3. 1780 Vídeň – 24. 9. 1834 Vídeň), 2. kníže z Trauttmansdorff-Weinsbergu, c. k. tajný rada, komoří, nejvyšší císařský komorník nad stříbrem (1807–1812) a nejvyšší štolba císařského dvora (1812–1834)
- ⚭ (1801) lankraběnka Alžběta z Fürstenberg-Weitry (12. 7. 1784 Vídeň – 19. 6. 1865 Vídeň)
- 6. Marie Renata (10. 9. 1781 – 12. 9. 1781)
- 7. František Jan Nepomuk (*/† 17. 3. 1783)
- 8. Terezie (*/† 27. 12. 1784)
- 9. František Josef (19. 2. 1788 Brusel – 22. 8. 1870 Obříství), c. k. tajný rada, komorník, rakousky vyslanec v Bádensku (1815–1818), Württembersku (1818–1820), Bavorsku (1820–1827) a Prusku (1827–1849)
- ⚭ (1821) hraběnka Josefa Károlyiová (7. 11. 1803 Vídeň – 9. 5. 1863 Vídeň)
- 10. Jan Karel (8. 1. 1790 – 3. 11. 1808)
Odkazy
Reference
- ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100.
- ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. : Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 393. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017.
- ↑ Ottův slovník naučný, díl 3.; Praha, 1890 (reprint 1996), s. 670 ISBN 80-7185-070-5
- ↑ BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední; Ostrava, 2015, s. 93, 95 ISBN 978-80-7464-461-0
- ↑ Do té doby zůstával formálně ve funkci státního a konferenčního ministra, nejvyšším hofmistrem jmenován 14. září 1807 DVOŘÁK, Rudolf: Jednání sněmů moravských 1792–1835; Brno, 1904
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 1989, s. 182-183, 266
- ↑ TARABA, Luboš: Vídeňský kongres; Praha, 2002 ISBN 80-86223-35-3
Literatura
- Ottův slovník naučný, díl 25.; Praha, 1906 (reprint 2002) ISBN 80-7185-439-5
Externí odkazy
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk