A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
otec | František de Paula z Lichtenštejna |
---|---|
matka | Eva Josefina Julie Potocká |
manželka | Hana z Lichtenštejna |
bratr | Alfréd z Lichtenštejna |
strýc | Alois II. z Lichtenštejna |
strýc | Fridrich z Lichtenštejna |
bratranec | Jan II. z Lichtenštejna |
bratranec | František I. z Lichtenštejna |
Aloys František z Lichtenštejna (německy Aloys Franz Prinz von und zu Liechtenstein, 18. listopadu 1846, Vídeň – 25. března 1920 tamtéž) byl rakouský šlechtic z rodu Lichtenštejnů a rakousko-uherský, respektive předlitavský konzervativní politik, zastánce sociálních reforem, později předák Křesťansko-sociální strany. Pro své zlepšení podmínek dělnictva byl nazýván Rudým princem (Roter Prinz).
Život
Rodina
Pocházel z vlivné a rozvětvené šlechtické rodiny Lichtenštejnů. Jeho otec byl František de Paula z Lichtenštejna (1802-1887) a matka Julia Potocki (1818-1895). Jeho bratr byl politik Alfréd z Lichtenštejna (1842-1907). Jeho bratranec byl panující kníže Jan II. (1840-1929).[2]
Princ Aloys z Lichtenštejna v roce 1878 ovdověl. Znovu se oženil a jeho ženou se stala 30. května 1890 Hanna, dcera dvorního stříbrníka Josefa Carla Klinkosche. Hanna z Lichtenštejna (* 1848) zemřela 31. ledna 1925[3] ve svém bydlišti[4] v Badenu u Vídně a je pohřbena na Badenském hřbitově Svaté Heleny.[5]
Mládí, studium a diplomatická kariéra
Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1868 nastoupil do Rakousko-uherské armády, ale již následujícího roku se stal diplomatem. Od roku 1870 pracoval na vyslanectví v Mnichově. V roce 1871 byl přesunut na diplomatickou misi do Londýna. Zde se poprvé setkal se sociální otázkou a navázal kontakty s křesťanskými sociálními reformátory. Od roku 1872 pak působil jako diplomat v Berlíně. Zde ho ovlivnilo téma sporu církve a státu v tehdejším Německém císařství. Svou diplomatickou službu ukončil roku 1873 jako legační tajemník.[2]
Nástup do politiky
Následně se věnoval veřejnému a politickému životu v Rakousku-Uhersku. Navázal kontakt se sociálním reformátorem Karlem von Vogelsangem (1818-1890) a angažoval se v katolickém hnutí.[2]
V roce 1878 dodatečně nastoupil do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Salcbursku. Poslanecký slib složil 22. října 1878.[6] V parlamentu se rychle stal jedním z předáků německorakouské konzervativní pravice. Na sjezdu konzervativců v Linci roku 1880 podporoval sjednocení pravice, která pak po následující dekádu tvořila silnou provládní složku v rámci takzvaného železného kruhu pravice (vláda Eduarda Taaffeho).[2] Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879, kdy byl tentokrát zvolen za kurii venkovských obcí ve Štýrsku, obvod Hartberg, Weiz atd.[6]
V Říšské radě spolu s ním zasedal i jeho bratr Alfred z Lichtenštejna. Oba v listopadu 1881 utvořili sněmovní frakci nazvanou Liechtensteinův klub (oficiálně Klub středu), která podobně jako Hohenwartův klub působila na konzervativní pravici, ale měla více katolické, centristické, sociálně reformní zabarvení.[7][8]
Odmítl zároveň návrhy sociálních demokratů na spojení, třebaže si i nadále udržoval kontakty s představiteli socialistického dělnického hnutí. Jako vlivný provládní politik se zasadil o sociální legislativu zaměřenou na zlepšení životních a pracovních podmínek dělnictva. Byl proto nazýván Rudým princem (Roter Prinz).[2] Stále pokračoval v poslanecké dráze. Zvolen byl i ve volbách do Říšské rady roku 1885 (za týž volební obvod a kurii ve Štýrsku jako v předchozím funkčním období.[6]
Přestup ke křesťanským sociálům
Stále si udržoval své katolické, konzervativní hodnoty v duchu papeže Lva XIII. (1810-1903). V roce 1888 navrhl školskou reformu, která obnovovala konfesijní charakter předlitavského školství a částečně revidovala liberální reformy z 60. a 70. let. Čelil za to kritice levice. V souvislosti s touto polemikou prodělal politický posun.[2] Na schůzi Říšské rady 3. prosince 1889 oznámil rezignaci na poslanecký mandát.[6] Do Říšské rady se pak vrátil ve volbách roku 1891, nyní ovšem nikoliv za alpské konzervativní volební obvody, nýbrž za městskou kurii ve Vídni (XVI. – XIX. městský okres). Zároveň přestoupil k rodící se Křesťansko-sociální straně Karla Luegera (1844-1910), která byla antisemitsky a populisticky orientovaná, ale zároveň kombinovala katolické hodnoty se sociálním reformismem. Patřil mezi několik prvních poslanců této nové politické formace, jejíž vliv v následujícím období rostl. V roce 1896 byl za tuto stranu rovněž zvolen do Dolnorakouského zemského sněmu (od roku 1906 zde zastával post zemského maršálka, předsedy zemského sněmu).[2] Na Říšské radě obhájil za křesťanské sociály post ve volbách roku 1897 (městská kurie, XVI.-XIX. vídeňský okres) a poslancem zůstal za stejný volební obvod i po volbách roku 1901.[6]
Na počátku 20. století patřil spolu s Karlem Luegerem a Albertem Gessmannem k hlavním politikům Křesťansko-sociální strany a strůjcům jejích mimořádných volebních úspěchů. Výrazně se to projevilo při volbách do Říšské rady roku 1907, po nichž křesťanští sociálové uzavřeli dohodu s německorakouskými klerikály a vznikl tak jednoznačně nejsilnější parlamentní klub. Aloys z Lichtenštejna jako dlouhodobý zastánce integrace katolických sil tento vývoj aktivně podporoval a dokonce zamýšlel vybudovat nadnárodní celorakouskou stranu tohoto typu, která by zahrnula i podobně smýšlející voliče neněmeckých etnik.[2] Úspěch katolického tábora roku 1907 byl významný i vzhledem k faktu, že šlo o první volby podle všeobecného a rovného volebního práva (bez kurií a váženého voličského hlasu). Sám Aloys z Lichtenštejna byl v těchto volbách opětovně zvolen (za 29. volební obvod v Dolních Rakousích) a usedl pak v jednotném parlamentním klubu Křesťansko-sociální sjednocení. Na Říšské radě zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1911.[6]
Když roku 1910 zemřel Karl Lueger, stal se Aloys z Lichtenštejna novým předsedou Křesťansko-sociální strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 ale strana neuspěla a Lichtenštejn neobhájil poslanecký mandát.[2] Roku 1911 byl povolán do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady), ale z důvodu onemocnění se stále více stahoval do pozadí.[9]
Závěr života
Během první světové války zastával bezpodmínečně vlastenecké, prohabsburské a provládní stanovisko. Snažil se o založení nového politického listu Die Monarchie (později Das Neue Reich). Koncem války rezignoval na předsednický post ve straně i na pozici zemského maršálka v Dolních Rakousích.[2]
Zemřel ve Vídni roku 1920. Je pochován v čestném hrobu na Vídeňském ústředním hřbitově (skupina 32 A, číslo 54).
Dílo
- Über Interessenvertretung im Staat. 1877 (O zastoupení zájmů v státě)
- Die soziale Frage. 1877 (Sociální otázka)
- Österreich-Ungarns äußere Politik. 1916 (Zahraniční politika Rakouska-Uherska)
- Österreichs neue politische Organisation. 1916 (Nové politické uspořádání Rakouska)
+ četné články v časopisech
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ a b c d e f g h i j Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 5. Wien: , 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Liechtenstein, Aloys Prinz von und zu (1846-1920), Politiker, s. 203. (německy)
- ↑ Neue Freie Presse, 1. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
- ↑ Lokales. Prinzessin Hanna Liechtenstein gestorben. Badener Zeitung, 4. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
- ↑ Kleine Chronik. Neue Freie Presse, 3. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
- ↑ a b c d e f Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
- ↑ Linzer Volksblatt, 25. 11. 1881, s. 1.
- ↑ Národní listy, 25. 11. 1881, s. 1.
- ↑ Liechtenstein Biographisches Lexikon zur Geschichte Südosteuropas, s. 34.
Literatura
- Banauch, Maria: Prinz Aloys von und zu Liechtenstein. Stationen im Leben eines ungewöhnlichen Politikers, diplomová práce na Vídeňské univerzitě, Vídeň 1997.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alois František z Lichtenštejna na Wikimedia Commons
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk