A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Velká pardubická (Velká pardubická steeplechase) je dostih typu steeplechase cross-country s více než stoletou tradicí, konající se jednou za rok na dostihovém závodišti v Pardubicích. Patří mezi nejtěžší dostihy v Evropě.[1][2][3]
Historie
Velká pardubická je sportovní událost s nejdelší sportovní tradicí v Česku; když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků.
Na počátku byly parforsní hony. Vyšší šlechta oblečená do barevných kabátců se smečkou psů a na koních pronásledovala zvěř a překonávala přitom různé přírodní překážky. Tento druh zábavy se brzy stal oblíbeným i v Čechách. První závod se uskutečnil roku 1836 na chlumeckém panství Oktaviána Josefa hraběte Kinského. Díky aktivitě knížete Františka z Lichtenštejna se tyto hony (zvané parforsní) přesunuly do Pardubic. Charakter zdejší krajiny, která připomínala anglický park, byl příčinou velkého rozmachu honů v tomto městě.
Nejstarší závod, Velká liverpoolská, který se konal v roce 1836 v Anglii, inspiroval i ostatní evropské země a např. ve střední Evropě působila řada trenérů a žokejů z kolébky turfu, z Anglie. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856, kdy tehdejší Dostihový spolek pro pořádání dostihů v Čechách požádal obec Pardubice o postoupení pastvin i s lesíkem Cvrčkovem ke zřízení závodní dráhy. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha.
První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní. Vítězství si nakonec odnesli plnokrevný hřebec Fantôme s anglickým žokejem Georgem Sayersem v sedle. Dostih dokončilo pouhých 7 koní (podle[4] jen 6 koní, ale jen 4 bez úrazu). První obětí dostihu se stal Strizzel, který si na bulfinši zlomil vaz. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v českých zemích. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou válečných let, z důvodu politických událostí v roce 1968 (sousedící vojenské letiště zabrali sovětští vojáci) a kvůli nepřízni počasí v letech 1876 a 1908. Dnešní podobu má závodiště od prvních poválečných let. Dříve se běhalo až k obci Popkovice a běhalo se též za tribunami, v prostoru, kde je nyní parkoviště.
V roce 1990 byla při příležitosti 100. ročníku závodu vydána stříbrná stokorunová pamětní mince (autorka Jarmila Truhlíková-Spěváková).[5]
Současnost
V současnosti se Velká pardubická koná vždy druhou říjnovou neděli. Dráha tohoto dostihu měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Na startu se setkává obvykle 15 až 20 koní. Účast je mezinárodní, nicméně převažují koně a jezdci z České republiky.
Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu,[6] hlavní program se odehrává v neděli, kdy se koná osm dostihů, z nichž posledním a hlavním dostihem (se startem obvykle v 16:00) je samotná Velká pardubická. K závodům doprovodného programu patří především Cena Labe, Cena Vltavy a Memoriál kapitána Rudolfa Poplera nebo Stříbrná trofej (dříve Cena Paramo).[7]
Ve Velké pardubické mohou startovat pouze šestiletí a starší koně,[8] kteří se musí kvalifikovat v jednom ze čtyř kvalifikačních dostihů nebo v dostizích v rámci Crystal cupu.
Překážky
V průběhu let se trasa i překážky několikrát upravovaly. Měnila se tedy i náročnost dostihu, a tak není možné přímo srovnávat výsledky koní a jezdců nejstarších účastníků s těmi pozdějšími.[9]
Současná podoba kurzu pochází z roku 1998.[10] Na trase dlouhé 6900 m zahrnuje 31 překážek z celkových 55 na pardubickém dostihovém závodišti.[11][12]
- 1. Živý plot (po startu)
- 2. Živý plot s příkopem
- 3. Malý vodní příkop
- 4. Velký Taxisův příkop
- 5. Irská lavice
- 6. Popkovický skok
- 7. Francouzský skok
- 8.–9. Malé zahrádky
- 10. Anglický skok
- 10a. Prodloužený taxisův příkop
- 11. Živý plot s příkopem
- 12. Živý plot – seskok
- 13. Živý plot
- 14. Poplerův skok
- 15. Drop
- 16. Kamenná zeď
- 17. Hadí příkop
- 18. Velký vodní příkop
- 19. Malý Taxisův příkop
- 20–21. Velké zahrádky
- 22. Suchý příkop (za lesem)
- 23. Steeplechase skok
- 24. Živý plot (u hangáru)
- 25. Velký anglický skok
- 26. Suchý příkop (mezi břízkami)
- 27. Havlův skok
- 28–30. Steeplechase skok
Zajímavosti
- Čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou kůň Železník (v letech 1987–1989 a 1991, vždy s Josefem Váňou v sedle).
- Nejrychlejší závod se běžel v roce 2015. Traťový rekord „Velké“ byl překonán valachem Nikasem s žokejem Markem Stromským 11. října 2015. Nový nejrychlejší čas byl 8:55,29. Byla to teprve druhá Velká pardubická, která se jela pod 9 minut.[13] Po diskvalifikaci je nejrychlejším časem 8:56,01 valacha Ribelina s žokejem Pavlem Kašným, v závodě druhým.
Do té doby držel rekord závod z roku 2008, kdy jej vítězka zvládla za 8:58,99 min.[14] Průměrná rychlost na 6900 metrů dlouhé trati činila 12,78 m/s – 46,00 km/h. O tehdejší rekord se postarala bělka Sixteen s žokejem Bartošem v sedle. Do cíle sice doběhla jako druhá, ale Amant Gris pod vedením Marka Stromského, který se do cíle dostal jako první, byl kvůli porušení pravidel, špatnému objetí točného bodu na trati, následně diskvalifikován. Čas bělky Sixteen zůstává stále rekordem pro klisny. - V roce 1909 dostih nedokončil žádný kůň.
- V roce 1920 byl dostih ukončen bez vítěze. Jediný Jonathan, který doběhl do cíle, byl diskvalifikován pro překročení daného časového limitu.[15]
- Nejmladším vítězem se stal Josef Vavroušek roku 1956, v sedle valacha Letce.
- Nejstarším vítězem je Vladimír Hejmovský, který vyhrál ve věku 59 let spolu s koněm Salvator.
- Jediným osminásobným vítězem je žokej Josef Váňa.
- Jedinou ženou, která zvítězila ve Velké pardubické, je Lata Brandisová. Stalo se tak v roce 1937 a jela v sedle klisny Normy.
- Jediným žokejem, který vyhrál čtyři ročníky za sebou, je Peter Gehm (2001, 2002, 2003 a 2004).
- V roce 1992 obsadili na protest proti množství koní zahynuvších při závodu ochránci zvířat startovní prostor a pokusili se zabránit zahájení dostihu. Následoval tvrdý policejní zákrok, který vedl k jejich rozehnání. Následný chaos způsobil, že na Taxisově příkopu spadlo osm koní včetně obhájce prvenství Železníka. Důsledkem aféry byla úprava trati v roce 1994, kdy bylo zavedeno zavlažování změkčující povrch dráhy a byla snížena hloubka Velkého Taxisu ze dvou metrů na jeden.[16][17]
Opakovaná vítězství – jezdci
| Počet vítězství | Jezdec | Roky a koně |
|---|---|---|
| 8× |  Josef Váňa
|
1987, 1988, 1989, 1991 Železník, 1997 Vronsky, 2009, 2010, 2011 Tiumen |
| 6× | Jan Faltejsek
|
2012, 2013, 2014 Orphee des Blins, 2016 Charme Look, 2018 Tzigane du Berlais, 2023 Sacamiro |
| 4× | Václav Chaloupka
|
1969, 1971, 1972 Korok, 1977 Václav |
 Peter Gehm
|
2001 Chalco, 2002 Maskul, 2003, 2004 Registána | |
| 3× |  Hector Baltazzi
|
1881, 1883 Victoria, 1887 Woodman |
 Richard Fletcher
|
1886 Hanno, 1889 Parisis, 1891 Lady Anne | |
| Edward Geoghegan
|
1894, 1896 Lady Anne, 1897 Magyarád | |
| Thomas H. Buckenham
|
1899 Slava, 1900 Magyarád, 1904 Dennis | |
| Pavel Liebich
|
1981, 1982, 1983 Sagar | |
| Zdeněk Matysík
|
1998, 1999, 2000 Peruán | |
| Josef Bartoš
|
2006 Decent Fellow, 2008 Sixteen, 2019 Theophilos | |
| 2× | Franz von Metternich | 1877, 1878 |
| M. Philips | 1880, 1888 | |
| George Williamson | 1890, 1893 | |
| Ulrich Rosák | 1902, 1903 | |
| M. Seifert | 1905, 1910 | |
| Rudolf Popler | 1926, 1930 (r. 1932 bylo vítězství sporné) | |
| Ruggiero Spano | 1932, 1933 | |
| Oscar Lengnik | 1935, 1936 | |
| Miloš Svoboda | 1946, 1952 | |
| Vladimir P. Prachov | 1958, 1959 | |
| Ivan L. Avdějev | 1960, 1961 | |
| František Vítek | 1963, 1965 | |
| Karel Benš | 1974, 1975 | |
| Karel Zajko | 1986, 1990 | |
| Vladislav Snitkovskij | 1994, 1996 |
Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo jedinému Peteru Ghemovi zvítězit čtyřikrát po sobě, pokaždé však spolu s jiným koněm. Jedné dvojici jezdec-kůň se podařilo zvítězit čtyřikrát: Josefu Váňovi a Železníkovi. Šesti dvojicím jezdec-kůň se podařilo zvítězit třikrát.[18]
Opakovaná vítězství – koně
| Počet vítězství | Kůň | Roky a jezdci |
|---|---|---|
| 4× | Železník | 1987, 1988, 1989, 1991 Josef Váňa
|
| 3× | Brigand | 1875  George Herbert, 1877, 1878 Franz Metternich
|
| Lady Anne | 1891 Richard Harry Fletcher, 1894, 1896 Edward Geoghegan
| |
| Epigraf | 1957  Vladimir Nikoforovič Fedin, 1958, 1959 Vladimir P. Prachov
| |
| Korok | 1969, 1971, 1972 Václav Chaloupka
| |
| Sagar | 1981, 1982, 1983 Pavel Liebich
| |
| Peruán | 1998, 1999, 2000 Zdeněk Matysík
| |
| Tiumen | 2009, 2010, 2011 Josef Váňa
| |
| Orphee des Blins | 2012, 2013, 2014 Jan Faltejsek
| |
| 2× | Victoria | 1881, 1900 |
| Alphabet | 1890, 1892 | |
| Magyarád | 1897, 1900 | |
| Jour Fix | 1902, 1903 | |
| Landgraf II | 1923, 1925 | |
| Remus | 1932, 1933 | |
| Herold | 1935, 1936 | |
| Var | 1948, 1950 | |
| Grifel | 1960, 1961 | |
| Mor | 1974, 1975 | |
| Maskul | 2002, 2005 | |
| Registana | 2003, 2004 | |
| Sixteen | 2007, 2008 |
Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se podařilo 5 koním zvítězit ve třech po sobě jdoucích ročnících, z toho jedné klisně (Orphee de Blins).[19]
Účast žen
Rovinných dostihů se v současnosti ženy-jezdkyně účastní poměrně často (a s úspěchy), ale dostihy typu steeplechase cross-country jsou stále doménou mužů-jezdců. Je to pravděpodobně způsobeno tím, že cross-country je fyzicky náročnější a hrozí v něm častější a závažnější zranění. Snad proto se ženy účastní cross-country spíše jako trenérky, pořadatelky, lékařky nebo ošetřovatelky (kde jsou naopak naprosto nenahraditelné).[20]
Dosud (tj. do roku 2023 včetně) se Velké pardubické steeplechase účastnilo pouze 8 jezdkyň:
- Lata Brandisová
- Eva Palyzová
- Jana Nová
- Charlotte Brew
- Renáta Charvátová
- Martina Růžičková
- Lucie Baluchová
- Veronika Škvařilová-Řezáčová
Jako vůbec první žena v historii se dostihu účastnila slečna komtesa Maria Immaculata Brandisová (známá spíše pod zkráceným jménem Lata). Stalo se tak roku 1927, tj. ve 46. ročníku (53 let od prvního ročníku). Po té se Velké pardubické účastnila ještě 9× (pouze 2× nedokončila, 7× se umístila do 5. místa)[20] a v roce 1937 se dokonce stala první a dosud jedinou vítězkou a to spolu s klisnou Normou.
Eva Palyzová (dívčím jménem Vítová[20]) se rovněž účastnila Velké pardubické opakovaně, dvakrát dosáhla 2. místa: v roce 1965 s Cavaletem a roku 1971 s Metálem.
Martina Růžičková je nejen jezdkyní, ale i majitelkou koní a hlavně uznávanou trenérkou. Jako jezdkyně se účastnila Velké pardubické 14×, naposledy v roce 2014.
Lucie Baluchová se Velké pardubické steeplechase účastnila dvakrát. Při své první účasti v roce 1997 se umístila na 3. místě spolu se svým vlastním koněm, valachem Grettym. Podruhé, v roce 2010,[20] jela v sedle klisny Ligrety, ale kvůli pádu na 11. překážce závod nedokončily.
Jana Nová (rozená Jášová[20]) se také účastnila pouze jednou, roku 1972 s klisnou Lukavou dosáhly 8. místa (přičemž je zdržel pád na Velkém Taxisově příkopu). Jana Nová byla civilním povoláním úřednice podniku Škoda Plzeň a jezdectví se věnovala pouze ve svém volném čase.
Pozoruhodný je příběh Angličanky Charlotte Brew. Byla první ženou, která se účastnila dostihu v Anglii. Až do té doby, tj. do roku 1976, anglické zákony účast jezdkyň nedovolovaly. Aby si splnila svůj sen, systematicky usilovala o to, aby vyvrátila všechny námitky a protiargumenty, aby se i ženy mohly v Anglii dostihů účastnit. Prokázala při tom velkou míru houževnatosti a cílevědomosti. V roce 1977 se pak jako první žena účastnila i slavného dostihu Grand National Liverpool steeplechase. Ve stejném roce se později zúčastnila i Velké pardubické steeplechase. Ve všech dostizích jela v sedle svého vlastního koně Barony Forta. Navzdory velkému úsilí se jí nepodařilo Grand National ani Velkou pardubickou steeplechase dokončit kvůli pádům.
I ostatní dámy se dostihu zúčastnily pouze jednou, ale závod nedokončily: Renáta Charvátová roku 1990 s klisnou Monkou a Veronika Škvařilová-Řezáčová roku 2020 s All Scaterem.
Je třeba zdůraznit, že samotná kvalifikace do velkých dostihů, jakými jsou Velká pardubocká steeplechase a Grand National, vyžaduje umístění v několika dalších dostizích, při nichž musí jezdec/jezdkyně prokázat své kvality.
Není bez zajímavosti, že v Československu se Lata Brandisová mohla coby první jezdkyně účastnit dostihu v roce 1921, zatímco v Anglii, kolébce dostihového sportu, mohla Charlotte Brew coby pvní jezdkyně stanout na startu až roku 1976, tj. o 55 let později.
Pouze jedenkráte se stalo, že se na startu sešlo více jezdkyň současně – v roce 1972 startovaly Eva Palyzová a Jana Nová. Ve všech ostatních letech startovaly ženy vždy samotné.[21][20]