Věra Šťovíčková-Heroldová
Narození	3. listopadu 1930 Praha
Úmrtí	30. října 2015 (ve věku 84 let) Praha
Povolání	novinářka, překladatelka, spisovatelka, redaktorka a publicistka
Témata	překlad, překlady z francouzštiny, překlady z angličtiny a publicistika
Manžel(ka)	Erich Herold
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Věra Šťovíčková-Heroldová (3. listopadu 1930 Praha – 30. října 2015 Praha) byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka.

Životopis

Narodila se v rodině taxikáře a posluhovačky. Otec jí z finančních důvodů nechtěl dovolit studovat, ale studium si vyvzdorovala - přihlásila se na reálné gymnázium Ch. Masarykové v Praze, které jako jediné nevyžadovalo souhlas rodičů - ten nakonec zpětně získala pod podmínkou, že si na studium vydělá sama.^[1] Po maturitě v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, od roku 1959 byla rozhlasovou zpravodajkou Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží (Africké perokresby roku 1960, Afrika rok jedna 1963, Prostor pro naději 1967 a Bouře nad rovníkem 1967). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání. V reakci na to byla nejdříve v roce 1869 přeřazena a později, v roce 1970, z rozhlasu i z KSČ vyhozena. Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistentkou v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým budoucím manželem a tehdejším ředitelem muzea, etnologem Erichem Heroldem (1928–1988). Z vůle komunistické strany však byla opět nucena odejít.^[1] Dále pracovala jako uklízečka a jako obchodnice s kyselinou sírovou v Ústředních skladech (na doporučení Petra Pitharta), kde zůstala až do Sametové revoluce;^[1]. Především se však věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77, kvůli čemuž se ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti, která se ji snažila ještě v 80. letech opakovanými výslechy psychicky zlomit a přinutit tak k tomu, aby svůj podpis odvolala.^[2] Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel (Libuše Boháčková, Věra Bystřická, Zlata Černá, Josef Kandert, Hana Knížková, Greta Mašková, Eva Musilová, Dušan Zbavitel). Společně s manželem Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložila do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.

S Náprstkovým muzeem odborně spolupracovala i po svém nuceném odchodu, i po revoluci - například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar (s Josefem Kandertem).

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Věra Šťovíčková-Heroldová
• Nekrolog na Rozhlas.cz
• Věra Šťovíčková-Heroldová v Databázi knih
• Ještě jsem tady na webu ČT
• Byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968 – a pak přišla výpověď Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Věry Šťovíčkové-Heroldové, málo známé ukázky z rozhlasového vysílání s jejím hlasem, vzpomínky kamarádky.