A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Trenčínská smlouva (německy Vertrag von Trentschin, polsky Układ w Trenczynie), též známá jako Trenčínský mír, je smlouva, kterou se český král a titulární polský král Jan Lucemburský vzdal za odstupné nároků na polský trůn a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal nároků na českým králem ovládané Slezsko. Smlouva byla uzavřena 24. srpna 1335 v tehdejším uherském městě Trenčíně, který je dnes slovenský.
Trenčínská smlouva byla stvrzena na jednání českého, polského a uherského krále v uherském Vyšehradě v listopadu 1335 tzv. Vyšehradskou smlouvou a polský král ratifikoval její podmínky v roce 1339.
Rámec událostí
Koncem 13. století se Slezsko vzdalovalo Polsku svými odlišnými kulturními a etnickými poměry.[1] Poodří bylo citelně ekonomicky vyspělejší než Polsko, a více inklinovalo k mocensky silnému a poměrně prosperujícímu českému státu.[1] Současně český král Václav II. využil nesvornosti piastovských knížat a rozehrál mocenskou hru o polskou korunu.[1] Úsilí Václava II. bylo úspěšně završeno jeho korunovací polským králem. Polský trůn si podržel i jeho nástupce Václav III., který navíc, vedle koruny české a polské, získal též dočasně korunu uherskou.
Po vymření Přemyslovců vraždou Václava III. v Olomouci došlo ke krátkému utlumení českých snah ve Slezsku a v Polsku. K obnovení došlo až nástupem Jana Lucemburského na český trůn. Jan Lucemburský se pokládal za dědice Přemyslovců a začal proto užívat i titulu polského krále.[2]
V Polsku (kromě Velkopolska) si však mezitím upevnil svou vládu Vladislav Lokýtek, který potlačil opozici a roku 1320 byl v Krakově korunován polským králem[2] Slezská piastovská knížata však dávala najevo svou specifickou suverenitu a nezávislost na polských vládnoucích kruzích v Krakově a spolu s městem Vratislaví se cítila být neustále obchodně poškozována krakovskou konkurencí.[2] Česká strana tak byla pro slezské mocenské elity přitažlivější a Jan Lucemburský viděl šanci pro svou další expanzivní politiku.[3]
Prvním krokem k uskutečnění lucemburských nároků na Slezsko a Polsko bylo upevnění pozice Jana Lucemburského v německém prostředí ziskem hodnosti říšského vikáře.[3] Vladislav Lokýtek zaútočil koncem roku 1326 na Braniborsko s úmyslem získat Lubušsko a strategicky důležitý Frankfurt nad Odrou, jehož držitel mohl kontrolovat dálkovou obchodní trasu z Podunají na severní pobřeží Evropy.[3] Pro tuto výpravu se spojil s litevským knížetem, pohanem Gediminasem, čímž vyvolal odpor Řádu německých rytířů.[3] Výprava též vzbudila odpor města Vratislavi, které se obávalo obchodní izolace a toho, že se dostane do područí konkurenčního Krakova.[3]
Jan Lucemburský využil šance a na neúspěšnou výpravu Vladislava Lokýtka odpověděl v roli říšského vikáře (zastupujícího římského krále Ludvíka Bavora) odvetným vojenským tažením do Malopolska.[4] Česká odvetná výprava obsadila některé pohraniční hrady, Krakov však nedobyla. Překvapená polská strana požádala o pomoc uherského krále Karla I. Roberta z Anjou, za jehož zprostředkování došlo k ukončení bojů, stažení českého vojska a uzavření míru při setkání českého a uherského krále v Trnavě.[4] Během stahování českých oddílů z Krakovska některá hornoslezská knížata pod tlakem okolností a za zřejmé vojenské převahy českého krále uznala jeho lenní svrchovanost a postupně se vzdávala i své samostatnosti.[5]
Dále následovala návštěva vratislavského knížete Jindřicha VI. Dobrého v Praze, následovaná honosnou mírovou cestou českého krále do Dolního Slezska v roce 1327. Ve Vratislavi se vratislavský kníže Jindřich VI. Dobrý a opolský kníže Boleslav II. prohlásili za leníky českého krále a svá knížectví mu předali jako dědičné léno.[6]
Vladislav Lokýtek se však nehodlal Slezska jen tak vzdát. Ke střetu s Janem Lucemburským došlo v souvislosti s křížovou výpravou na Litvu v letech 1328 až 1329. Lokýtek vpadl jako spojenec litevského velkoknížete do Chelmska a Jan Lucemburský jako spojenec Řádu německých rytířů vojensky operoval proti polským silám v Mazovsku a Dobřínsku.[7] Během návratu z křížové výpravy navštívil český král opět Vratislav, kde udělil lehnicko-břežskému knížeti Boleslavu III. Marnotratnému jeho území v léno. Tlaku Jana Lucemburského se dále podřídili Jan Stínavský, Jindřich IV. Zaháňský a Konrád I. Olešnický.[8] České úspěchy však vyvolaly obavy u Habsburků a Wittelsbachů, kteří se spojili s Polskem a Uhrami v širší koalici proti Janu Lucemburskému.[8] Český král však po obratných diplomatických jednáních s císařem ve své expanzivní politice vůči Polsku pokračoval.[8] V roce 1331 využil český král úmrtí bezdětného knížete Přemysla Hlohovského a obsadil hlohovský hrad i s městem, které se po dosazení Hynka z Dubé jako královského zástupce stalo prvním dolnoslezským územím pod bezprostřední mocí českého krále.[9]
České síly postupně vyklízely Velkopolsko, ve Slezsku však již měly převahu a lucemburský vliv z Polska ustupoval a v Poodří se výrazně stabilizoval.[9]
Uzavření smlouvy
Po smrti Vladislava Lokýtka česko-polský spor pokračoval.[9] V Polsku na uvolněný trůn nastoupil Kazimír III. Veliký, v českých zemích se vedle Jana Lucemburského dostává do popředí jeho syn a následník Karel, který v té době působil v roli moravského markraběte.[10]
Řešení česko-polského sporu napomohl konflikt mezi Lucemburky a císařem Ludvíkem Bavorem o dědictví po Jindřichu Korutanském. Císař se pokusil proti Lucemburkům vytvořit širokou koalici Habsburků a Kazimíra III. Velikého. Tomuto nebezpečí Lucemburkové čelili pokusem o dohodu s polským panovníkem.[11] Karlovi se podařilo v Pobaltí prodloužit příměří mezi Polskem a Řádem německých rytířů. Tím si naklonil polského panovníka. Následně využil nabídky uherského krále Karla I. Roberta z Anjou, který chtěl česko-polský spor uklidnit svoláním mírové schůzky v Trenčíně.[10]
Do Trenčína se vypravili zástupci polského krále, dvůr Karla I. Roberta z Anjou a osobně Jan Lucemburský se synem Karlem. Výsledkem jednání bylo uzavření míru, potvrzené listinou z 24. srpna 1335. Jan Lucemburský se definitivně vzdal titulu polského krále za odstupné 20 000 kop pražských grošů. Listina dále přesně specifikovala vrchní lenní moc českých králů nad Slezskem a Opolskem. Svrchovanost českého krále byla uznána pro Vratislavsko, Hlohovsko a dalších jedenáct slezských lén, včetně mazovského knížectví Václava Plockého,[12] naopak se úmluva netýkala knížectví svídnického, javorského a minsterberského.[13] Nepřítomný Kazimír III. Veliký smlouvu nicméně neratifikoval.[14]
Vyšehradská jednání a ratifikace smluv
V důsledku uzavření Trenčínské smlouvy došlo k usmíření Jana Lucemburského s Kazimírem III. Velikým a na setkání v uherském Vyšehradu v listopadu 1335 (za osobní účasti českého, polského i uherského krále) i k vytvoření vojenského spojenectví tří středoevropských panovníků a jejich spojenců proti Habsburkům.[14] Výsledkem jednání na Vyšehradě byla řada smluv a záruk, včetně závazku Kazimíra III. Velikého zaplatit smluvenou částku za vzdání se nároku na polskou korunu ze strany Jana Lucemburského, vymezení hranic Polska s nově získanými územími českého krále a mírové smlouvy, navazující na Trenčínskou smlouvu. I v tomto případě však Kazimír III. Veliký s ratifikací otálel a přistoupil k ní a k ratifikaci Trenčínské smlouvy až v roce 1339.[12] Trenčínská smlouva byla ratifikována 9. března 1339.[15]
Reference
- ↑ a b c Fukala (2007), str. 54.
- ↑ a b c Fukala (2007), str. 66.
- ↑ a b c d e Fukala (2007), str. 67.
- ↑ a b Fukala (2007), str. 68.
- ↑ Fukala (2007), str. 69.
- ↑ Fukala (2007), str. 71.
- ↑ Fukala (2007), str. 72.
- ↑ a b c Fukala (2007), str. 73.
- ↑ a b c Fukala (2007), str. 74.
- ↑ a b Fukala (2007), str. 75.
- ↑ Žáček (2004), str. 74.
- ↑ a b Fukala (2007), str. 77.
- ↑ Fukala (2007), str. 78.
- ↑ a b Fukala (2007), str. 76.
- ↑ Žáček (2004), str. 77.
Literatura
- FUKALA, Radek. Slezsko - neznámá země Koruny české: knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4.
- ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. ISBN 978-80-7277-172-1.
- ŽÁČEK, Rudolf. Slezsko. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-245-7.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk