Rypouš sloní
Samec na Kerguelenech
Skupina samic na argentinském poloostrově Valdés
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Třída	savci (Mammalia)
Řád	šelmy (Carnivora)
Podřád	psotvární (Caniformia)
(nezařazeno)	ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď	tuleňovití (Phocidae)
Rod	rypouš (Mirounga)
Binomické jméno
Mirounga leonina (Linné, 1758)
Areál rozšíření (zeleně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rypouš sloní (Mirounga leonina) je mohutný mořský savec z čeledi tuleňovitých, největší ploutvonožec a největší zástupce řádu šelmy na světě. Spolu s příbuzným rypoušem severním představuje jednoho ze dvou zástupců rodu rypouš. Rypouši sloní se vyskytují pouze na jižní polokouli v oblastech blízkých Antarktidě, jako je Jižní oceán a jižní části Indického, Tichého a Atlantského oceánu. Celkovou populaci je složité určit, Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ji k roku 2015 odhadoval na 325 000 dospělých jedinců žijících ve čtyřech subpopulacích.

Stejně jako ostatní tuleňovití mají rypouši protáhlé tělo aerodynamického tvaru obalené tlustou vrstvou podkožního tuku. Končetiny jsou zakončeny ploutvemi. Přední ploutve mají plnohodnotné drápy, na zadních jsou drápy zakrnělé. Samci rypoušů váží 1,5–3 tuny, výjimečně až 5 tun. Naproti tomu samice váží pouze 400–600 kg, výjimečně až 1 tunu. Samec tedy v krajním případě váží až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců. Pro samce je typický kožní vak (též zvaný chobot, odtud druhové jméno „sloní“) na konci čenichu, který slouží hlavně k zesilování řevu, jenž je důležitý pro vymezování hierarchie.

Rozmnožovací období začíná v srpnu až září, kdy na souš nejdříve připlavou samci, kteří začnou s boji o hierarchické postavení. Rypouši praktikují extrémní polygynii a pouze ti největší a nejsilnější samci se nakonec spáří. Alfa samec bývá většinou starší 12 let. Když do kolonie dorazí první samice, alfa samci je začnou nahánět do skupin zvaných harémy. Harémy mohou mít pouze několik rypoušic, avšak typicky čítají několik desítek či stovek samic. Největší zaznamenané harémy měly přes jeden tisíc samic. Rypoušice několik dní po příchodu na souš porodí mláďata, která jsou výsledkem předchozího rozmnožovacího období. Mládě saje mléko cca 23 dní. Koncem laktačního období se samice spáří se samci a odchází na moře. Po skončení rozmnožovacího období (cca listopad) odchází na moře i samci, mláďata zůstávají na břehu dalších 40–50 dní. Dospělí jedinci přicházejí zpět na břeh za několik týdnů, kdy dochází k línání, načež se opět vydají na moře. Rypouši tráví na moři asi 8–10 měsíců v roce a z toho cirka 90 % času stráví pod vodou, kde dokáží vydržet až 2 hodiny. Potápí se typicky do 400–600m hloubek, avšak byly zaznamenány ponory do hloubek přes 2 km. Živí se převážně desetiramenatci a rybami.

V 19. století byli rypouši hojně loveni pro svůj podkožní tuk, ze kterého se vyráběl olej používaný ve svítilnách a v textilním průmyslu. Zatímco většina populací je stabilní či dokonce mírně stoupá, populace z ostrova Macquarie trvale klesá nejpozději od 60. let 20. století. Příčiny nejsou zcela jasné, avšak bývají dávány do souvislosti s dostupností potravy, resp. změnou životního prostředí. Celková populace rypoušů je však stabilní a aktuálně ji nic neohrožuje, IUCN proto druh hodnotí jako málo dotčený. V budoucnu však rypouše ovlivní globální oteplování.

Vědecká systematika

Taxonomie a název

První vědecký popis rypouše sloního publikoval švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. edici svého díla Systema naturae. Linné přiřadil druhu binomické jméno Phoca leonina^[2] (z latinských pojmů phoca, což v překladu znamená tuleň,^[3] a leonina, čili lví,^[4] doslova tedy „tuleň lví“). Jeden z prvních, ne-li vůbec první, detailních popisů biologie rypoušů sloních pochází z pera francouzského přírodovědce Françoise Pérona, který v roce 1802 navštívil ostrov King nedaleko břehů Tasmánie, kde měli rypouši kolonii.^[5] Péron druh pojmenoval jako Phoca proboscidea, čili „tuleň sloní“.^[5] Tento název se však neujal. Poté, co britský zoolog John Edward Gray v roce 1827 ustanovil rod Mirounga (česky zvaný jednoduše „rypouš“), kam přiřadil i rypouše sloního, vzniklo nynější vědecké jméno druhu Mirounga leonina.^[6] Gray název rodu Mirounga odvodil z jazyka domorodých Austrálců, kteří rypouše nazývali miouroung.^[5] Není nicméně jasné, z jaké konkrétní jazykové skupiny tento název pochází, avšak dá se předpokládat, že název má původ u Austrálců žijících v oblasti Tasmánie a Bassova průlivu.^[7][5]

• Vybraná dobová vyobrazení
• 
  Kolorovaná kresba (Benjamin Waterhouse Hawkins, 1844)
• 
  Pestrý akvarel (Aloys Zötl, 1879)
• 
  Ilustrace ze sbírky Iconographia Zoologica (1700–1880)
• 
  Ilustrace ze sbírky Iconographia Zoologica (1700–1880)
• 
  Ilustrace z chilského historického muzea (1901)

V maorštině, domorodém jazyce Nového Zélandu, se druh označuje jako ihupuku (v překladu „oteklý nos“; samice rypoušů pravděpodobně měly ještě jiné jméno, patrně ihupiro).^[8] K dalším maorským názvům druhu patří ihu koropuka.^[9] České rodové jméno „rypouš“ odkazuje ke kožnímu vaku, který se nachází na konci čenichu samců.^[10] Tento vak je někdy označován jako chobot, odtud tedy druhové jméno „sloní“.^[11]

Fylogeneze a evoluce

Rypouši sloní jsou blízce příbuzní s rypouši severními, se kterými sdílí velkou část morfologických a biologických znaků a liší se především areálem výskytu (rypouši severní se vyskytují především ve východním Tichomoří, zatímco rypouši sloní jsou rozšíření převážně ve vodách Jižního oceánu) a v době výskytu na souši.^[13]

Tyto dva druhy jsou jedinými žijícími zástupci rodu rypouš (Mirounga), který patří do čeledi tuleňovití (Phocidae), infrařádu ploutvonožci (Pinnipedia) a řádu šelmy (Carnivora). Původ a evoluce rodu rypouš je stále předmětem vědeckých debat. Podle DNA analýz se předkové rypoušů rozdělili do dvou linií před cca 2,5^[14]–4^[15] miliony lety. Toto vydělení je někdy dáváno do souvislosti se vzestupem Panamské šíje,^[15] která dala vzniknout novým proudům v oblasti rovníku a oddělila populace předků obou rypoušů, kteří se tak vyvinuli do dvou samostatných druhů. To by znamenalo, že předkové rypoušů se rozdělili do dvou linií na severní polokouli a až poté osídlili polokouli jižní. Tuto hypotézu však zpochybnil výzkum amerických vědců R. W. Boesseneckera a M. Churchilla z roku 2016. Tito vědci znovu přezkoumali fragmentované fosilní nálezy ploutvonožců, které byly dávány do souvislosti s potvrzením původu rypoušů na severní polokouli. Podle jejich závěru byly některé z těchto fosilních nálezů špatně interpretovány či identifikovány. R. W. Boessenecker a M. Churchill proto navrhli hypotézu, že původ rypoušů je na polokouli jižní, odkud se část rypoušů rozšířila do východního Tichomoří během raného či středního pleistocénu, kdy došlo k ochlazení oceánských vod kolem rovníku. Tato populace se pak vyvinula do samostatného druhu. Tuto hypotézu podporuje mj. fakt, že se rypouši severní rozmnožují v době, kdy je na jižní polokouli léto.^[14]

Popis

Tělo

Stejně jako ostatní tuleňovití, mají rypouši protáhlé tělo aerodynamického tvaru obalené tlustou vrstvou podkožního tuku, která dosahuje tloušťky až 100 mm.^[16] Na konci předních končetin se nachází ploutve zakončené drápy. Rypouši využívají drápy hlavně během lezení po skalnatém pobřeží a při škrábání své suché zrohovatělé kůže nebo při svědění způsobeném parazity.^[17] Drápy na zadních ploutvích jsou zakrnělé, což je typické pro lachtany z jižní polokoule.^[16] Rypouši, stejně jako ostatní ploutvonožci, mají pět dlouhých prstů spojených plovací blánou.^[18] Jejich zadní ploutve směřují trvale dozadu a nemohou je tedy při pohybu po souši podsouvat pod tělem jako lachtani. To způsobuje, že se rypouši pohybují po souši poměrně neobratně. K pohybu po zemi využívají krátkých přískoků, během kterých se sunou po tlustých plecích, což někdy připomíná pohyb housenky.^[19] I tak mohou vyvinout na souši rychlost až 5 km/h.^[20]

Rypouši mají tlustý krk, jenž je zvláště mohutný u samců, kteří jej mívají posetý jizvami z bojů s ostatními samci. U samic toto zjizvení chybí. Obě pohlaví mají hnědě zbarvenou srst s krátkými chlupy o délce 10–15 mm. Zbarvení je na spodní části těla (břicho a hruď) světlejší. Ve vodě srst vypadá spíše tmavě šedá, u mláďat je tmavá až černá.^[19][21] Kůže rypoušů (pokožka a škára, tzn. bez podkoží) má tloušťku od několika milimetrů až do 4 cm. Nejtlustší je na krku, kde chrání důležité orgány samců během soubojů, při kterých se samci snaží zakousnout jeden druhému právě do této oblasti.^[22] Pokožka (epidermis) rypoušů má pouze tři vrstvy (srv. pokožka u lidí má 5 vrstev), a sice bazální vrstvu (stratum basale), vrstvu ostnitých buněk (stratum spinosum) a vnější zrohovatělou horní vrstvu (stratum corneum), která je vodotěsná a je tvořena keratinizovanými buňkami.^[23] Do této svrchní vrstvy kůže ústí mazové žlázy, které vylučují sekret zabezpečující vodoodpudivost svrchní vrstvy. Zatímco u člověka i většiny dalších savců dochází k náhradě svrchní vrstvy kůže průběžně, u rypoušů sloních k tomu dochází pouze jednou ročně během cca pětitýdenního období línání.^[24] Pod kůží se nachází silná vrstva podkožního tuku. Tento tuk slouží jako přirozená tepelná izolace těla. V tom se oba druhy rypoušů i další tuleňovití liší od lachtanů z podčeledi Arctocephalinae (anglicky nazýváni jako fur seals, kde fur znamená „srst“ či „kožešina“, a seal lze přeložit jako „tuleň“ či „ploutvonožec“), u kterých je termoizolace primárně zajišťována jejich hustou srstí s huňatou podsadou^[25] (u rypoušů podsada úplně chybí^[21]). Typickými představiteli podčeledi Arctocephalinae jsou např. lachtan jihoafrický, antarktický, jihoamerický či Forsterův.

Dospělí samci rypoušů váží typicky kolem 1500–3000 kg^[26] (mohou však dosahovat váhy až 4000 kg^[27]) a jejich těla mají na délku až 6 m.^[28] Výjimečně mohou samci být ještě větší; nejtěžší známý jedinec vážil kolem 5000 kg a měřil 6,85 m.^[29] Samice naproti tomu váží typicky pouze kolem 400–600 kg^[26] (avšak mohou vážit až 900 kg)^[27] a jejich těla dosahují délky kolem 2–2,6 m.^[19] Největší změřená samice měla 3,7 m a vážila 1000 kg.^[29]

Tyto rozměry činí z rypoušů sloních největší ploutvonožce^[7] i největší zástupce šelem na světě^[30] (největší suchozemskou šelmou je medvěd lední, který váží kolem 400–600 kg a měří cirka 2,4–2,6 m).^[31] Rozměry rypoušů sloních se však mohou mírně lišit v závislosti na geografické oblasti.^[19] V krajním případě mohou samci vážit až 10× více než samice, což představuje jeden z největších velikostních nepoměrů mezi samci a samicemi ze všech savců.^[32] Jsou v zásadě dvě hypotézy vysvětlující tento extrémní pohlavní dimorfismus. První to vysvětluje tak, že v době páření se samci postí až 3 měsíce v kuse, aby nemuseli opouštět své kolonie a dokázali si tak udržet dominantní postavení nad harémem samic. Pro toto období tedy musí nabrat mnohem větší zásoby tuku než samice, které se postí „pouze“ kolem jednoho měsíce. Podle druhé hypotézy je velikost výhodná v bojích o samice.^[29][33] Velká tělesná hmotnost je rovněž spojována se schopností dovedně pronásledovat vertikálně se pohybující kořist pod vodou a mohutní samci mohou lépe vzdorovat predátorům.^[29]

Stejně jako u samců, i u samic je velikost těla spojována s reprodukční úspěšností. Čím větší samice, tím větší mládě porodí, čímž se zvyšuje jeho šance na přežití, jelikož dokáže lépe překonat první půst po osamostatnění (cca 40–50 dní) a větší mláďata dokáží strávit na následné lovné výpravě delší dobu. Větší samice po porodu a během laktace nedosahují kriticky nízké váhy, jak bývá běžné u menších samic, a konečně nabrání velkého množství tuku je zásadní podmínkou úspěšného línání, které je energeticky extrémně náročné, jelikož během této doby rypouši nejedí ani nepijí, čili dochází pouze k energetickému výdeji.^[34]

Druh má jednoduchý žaludek s extrémně dlouhým tenkým střevem dosahujícím délky kolem 200 m. Samci disponují pyjovou kostí, která měří při narození kolem 10 cm a ve věku 8 let má délku cirka 34 cm. Tělesná teplota se pohybuje kolem 36–36,5 °C.^[21]

Hlava a chobot

Rypouši sloní, stejně jako ostatní tuleňovití, nemají vnější ušní boltce.^[19] Ušní otvory jim kryje malý záhyb kůže. Velké oči rypoušů (průměr 60 mm^[35]) jsou uložené v ochranných tukových pouzdrech. Mají plochou rohovku a zornici, která je roztažitelná, což jim umožňuje dobře vidět pod vodou, kde není tolik světla.^[18] Mezi čenichem a tlamou a také na čele vyrůstají hmatové vousky, které slouží především k vnímání vibrací pod vodou a k lokaci potravy. Většinu těchto vousků rypouši nahrazují během línání.^[36] Podobně jako u ostatních ploutvonožců, je čich rypoušů důležitý hlavně u samic při rozpoznávání mláďat.^[35]

Vzorec mléčného chrupu je I 2/1, C 1/1, P 3/3, tedy 22 zubů. První zuby se vyvíjejí ještě v plodové fázi v první polovině březosti, poté se rozmělní a v době porodu už začnou vyrůstat zuby stálého chrupu. Všechny tyto zuby jsou prořezány kolem 35. dne po narození.^[21] Zubní vzorec stálého chrupu je I 2/1, C 1/1, PM 4/4, M 1/1, tedy 30 zubů. Dominantou chrupu jsou špičáky, které jsou zvláště dobře vyvinuté u samců. Řezáky a lícní zuby jsou zakrnělé.^[22]

Výraznou dominantu hlavy samců představuje kožní vak, někdy též zvaný chobot. Kožní vak se nachází na konci čenichu, který v klidovém stavu přesahuje asi o 10 cm, avšak při vzrušení dokáže samec tento vak nadout prokrvením okolních svalů až do 50 cm délky (na stejném principu se ztopořuje pyj).^[37] I když se patrně částečně jedná o sekundární pohlavní znak, hlavní funkcí vaku je zesilování řevu rypoušů. Ten je důležitý při ustanovování hierarchie na počátku rozmnožovacího období, která rozhodne o tom, jaký samec se bude pářit.^[37] Vak rovnoměrně roste až do věku 9 let a v dalších letech se nadále zvětšují jen některé jeho části. Na základě velikosti chobotu se tak dá poměrně dobře odhadnout stáří samců a nakonec i velikost těla, která je přímo úměrná velikosti chobotu.^[38] U rypoušů severních navíc bylo zjištěno, že jejich kožní vaky slouží i k reabsorpci vlhkosti v době půstu (k tomu dochází během línání a rozmnožování).^[39]

Kondylobazální délka lebky (vzdálenost od mezičelisti po týlní výběžky) je u samic kolem 280–330 mm, u samců cca 400–530 mm.^[40] Délka lebky typicky závisí na věku. Lebka samců roste do šířky, délky i výšky až do 11 let, a to zvláště v oblasti obličeje, kde je potřeba dostatečně silná kost pro podporu chobotu. U samic růst lebky do šířky a výšky dosahuje vrcholu kolem 30–40 měsíců, poté pozvolna pokračuje v růstu délky pouze u obličejové části lebky a mozkovny.^[22]

Mozek při narození váží kolem 500 g u samic a 540 g u samců. U dospělců je to u samic kolem 900 g a kolem 1350 g u samců.^[21]

Biologie

Rozmnožování

Hierarchie samců

Období rozmnožování začíná počátkem srpna, kdy se samci začínají stahovat do kolonií, které jsou ve stejných lokalitách každý rok. Samci postupně začnou s utvářením hierarchie, které je zásadní pro období říje. Rypouši jsou polygynní a na jednoho samce připadne více samic, takže pouze ti nejsilnější samci se nakonec spáří. V ustanovování hierarchie hrají klíčovou úlohu vokální projevy umocněné choboty, obranné i útočné pózy, kdy rypouší vypínají své tlusté plece, a fyzické boje přetlačováním a kousáním. Přímé boje jsou však vzácné a pouze kolem 4 % interakcí mezi samci zahrnuje fyzický kontakt a pouze méně než 2 % interakcí zahrnuje kousání.^[41] Při souboji zahrnujícím kousání se rypouši vzepřou na zadní část těla, vypnou plece a rozmáchnou se silným krkem a s otevřenou tlamou se snaží zarýt své špičáky do oblasti soupeřova krku.^[42] Kousání má však pouze doprovodnou roli a o skutečném vítězi rozhoduje celková síla samce a výdrž, s jakou dokáže odolávat svému soku.^[38] Soupeři se též snaží zahryznout jeden druhému do chobotu. Při fyzických soubojích mají samci často celý krk pokrytý krví. I přes množství krve valící se z krků končí souboje pouze ojediněle smrtí. K soubojům dochází hlavně mezi staršími jedinci.^[21]

Někdy od počátku do půlky září na pobřeží začnou dorážet březí samice a dominantní samci se je snaží nahnat do relativně ucelených skupin, kterým se říká harémy. Během tohoto procesu přitom pokračují boje samců o to, kdo bude mít výhradní právo přístupu k těmto samicím. O dominanci rozhoduje hlavně mohutnost těla, a tak alfa samci (nejdominantnější rypouši) bývají hlavně starší jedinci (12 let a více), jelikož ti mívají nejmohutnější těla. Alfa samec dominuje harému, avšak hlavně k větším harémům jsou přidruženi i další samci (u harému do 50 samic dominuje harému prakticky vždy pouze jeden samec^[21]). Jedná se o vyzyvatele (v angl. literatuře označováni jako challengers), kteří občas vyzývají alfa samce k souboji o dominanci nad harémem, a tzv. periferní samce (v angl. peripheral males). Periferní samci jsou přitom nejníže postavení samci v rámci harému, při jehož okrajích se shlukují. Periferní samci se často pokusí o kopulaci se samicemi na konci pářícího období, kdy samice začnou lézt do vody a opouštět kolonii.^[41] I když je pro alfa samce těžší, resp. energeticky náročnější uhlídat velké harémy, obecně platí, že alfa samci velkých harémů se nakonec spáří s více samicemi než alfa samci menších harémů a to i přesto, že jsou k větším harémům přidruženi další samci.^[43]

Hierarchické postavení samců je dynamické a během pářícího období se může proměňovat. Nahrazení dominantního samce jiným samcem může nastat zejména na vrcholném období páření. Většinou však místo změny alfa samce dochází k dosažení toho, že alfa samec začne tolerovat ostatní velké samce – vyzyvatele – kteří pak jsou připuštěni k samicím.^[44] Velikost harémů se nejčastěji pohybuje v desítkách či nižších stovkách samic, avšak mohou existovat harémy jen s několika rypoušicemi nebo naopak harémy přesahující tisíc samic. Na Jižní Georgii byly pozorovány harémy čítající až kolem 300 rypoušic^[43] na ostrově Macquarie kolem 1 tisíce a na Kerguelenech se vědci setkali s harémem co měl cca 1350 samic.^[45] Čím větší je harém samic, tím těžší je pro samce harém udržet a roste šance toho, že se samice spáří s jinými samci, kteří se o to pravidelně pokouší. Nicméně na Jižní Georgii byl pozorován vysoce dominantní samec, který vládl hned třem harémům, mezi kterými se pravidelně pohyboval a odháněl z nich ostatní samce.^[43]

Reprodukční úspěšnost samce závisí na jeho velikosti – čím větší samec, tím větší šance, že se spáří s větším počtem samic, jelikož čím větší samec, tím větší harém typicky ovládá. Alfa samci se nachází ve středu harému a nejmenší samci se nachází při jeho krajích (nebo také „na periferii“, odtud „periferní samci“). Alfa samci většinou zůstávají na souši nejdéle, což jim umožňují jejich mohutné tukové zásoby.^[43] Samci totiž během období páření nejedí ani nepijí a po celou dobu zůstávají na pobřeží. Ti největší z nich stráví na břehu kolem 3 měsíců.^[46]

Dominance samce nad harémem nezajišťuje, že se tento samec úspěšně spáří se všemi samicemi. Na poloostrově Valdés byly provedeny genetické testy 50 mláďat z jednoho harému. U 21 z nich bylo zjištěno, že mláďata nebyla počata alfa samcem daného harému. U 3 z nich stál za otcovstvím samec, který byl alfa samcem v harému v předešlých letech, 1 mládě bylo zplozeno alfa samcem z jiného harému, 1 mládě mělo za otce bývalého alfa samce z jiného harému, 6 mláďat mělo za otce samce přidružené k harému (tzn. jiného samce než alfa samce) a u 10 mláďat nebylo genetické otcovství určeno. Pouze okolo 30 % kopulací vyústilo v otcovství a více než polovina samic se pářila s více než jedním samcem.^[47][41]

Podle studie z let 1991–1993 z Jižní Georgie byla míra kopulační frekvence pozitivně spjata s fyzickým postavením samce v harému – dominantní samci ve středu harému se pářili nejčastěji, periferní samci při okraji se pářili jen zřídka. Míra kopulační frekvence samců dosahovala vrcholu v harémech o velikosti kolem 100–150 samic (v průměru cca 1–2× za hodinu), což patrně odráží fakt, že u větších harémů tráví samec více času a energie zaháněním konkurenčních samců, a naopak v menších harémech je větší šance na to, že žádná samice zrovna nebude svolná ke kopulaci. Nejaktivnější alfa samci byli zaznamenáni u harémů o velikosti s cca 60 a 240 samicemi. V prvně zmíněném harému vykonal alfa samec kolem 900 kopulací během jednoho pářícího období, u druhého většího harému provedl dominantní rypouš kolem 800 kopulací.^[43]

Samice a porody

Samice se téměř vždy páří v tom harému, ve kterém vrhly. Rypoušice nemají vliv na vztahy mezi dominantními samci a v procesu zápasů samců o harémy hrají pouze minimální úlohu – nemohou si „vybrat“, do jakého harému budou nakonec patřit či jaký samec bude dominovat harému, ve kterém se nachází.^[38] Mohou se nicméně bránit kopulacím s níže postavenými samci, a to hlasitým protestním voláním, jehož cílem je přilákat pozornost majitele harému, který takového samce většinou zažene. Čím nižší je sociální postavení samce, který se chystá zmocnit samice, tím bývají její volání hlasitější.^[48] Vrcholná doba páření, tzn. doba, kdy je v harémech přítomno největší množství samic, se liší podle lokality a částečně závisí na zeměpisné šířce. Na poloostrově Valdés (42° j. š.) k tomuto momentu dochází kolem 2. října, na ostrově Macquarie (55° j. š.) kolem 15. října, na Heardově ostrově (53° j. š.) to je cca 18. října, na Jižní Georgii (54° j. š.) a na ostrově krále Jiřího (62° j. š.) kolem 25. října.^[46] Již několik dní po příchodu samic dochází k porodu mláďat, která jsou výsledkem kopulace v předchozím období říje. Každá rypoušice rodí vždy jen jedno mládě, dvojčata jsou velmi vzácná.^[49]

Mláďata se rodí nohama nebo hlavou napřed, přičemž porody nohama napřed jsou mírně častější.^[21]

Páření

Zhruba 3 týdny po porodu mláďat a těsně před odchodem na moře vstupují samice do estrálního cyklu a po dobu cca 2–3 dnů jsou připraveny k páření. Ke kopulaci dochází jednou až několikrát, např. na ostrově Valdés se samice pářily v průměru 2,5×.^[50] K páření dochází buď v harému nebo v době, kdy samice opouští kolonii.^[45] Utvoření páru je pouze velmi dočasné a po skončení období říje nepokračuje dále.^[13]

U samic probíhá odložená nidace. I když dochází k oplodnění vajíčka, to se neimplantuje do stěny dělohy hned, ale až někdy koncem února nebo počátkem března, čili až po skončení období línání. Samice tedy tráví na souši kolem 30 dní, během kterých se postí, načež se vrací zpět na moře, aby se vykrmily a nabraly tak ztracenou energii v podobě podkožního tuku. Zhruba 60–70 dní po intenzivním krmení se vrací na souš, aby prodělaly každoroční línání.^[51]

Mláďata

Mláďata po narození měří kolem 127 cm a váží 35–50 kg. Platí, že novorození samci bývají o trochu těžší než samice.^[21][45] Po narození začne probíhat extrémní energetická výměna mezi samicí a jejím potomkem prostřednictvím laktace. Po následujících cca 18–23 dnů^[45] mláďata sají mateřské mléko, které je extrémně tučné a obsahuje poměrně velké množství cukru. V prvních dnech laktace mléko obsahuje kolem 12 % tuku, avšak během následujících dní obsah tuku roste až k 52 %, zatímco obsah vody se snižuje z původních 70 % na 33 %.^[52] Mléko je velmi husté a konzistencí spíše připomíná puding.^[53] Každé mládě průměrně vysaje necelých 5 litrů mléka denně.^[54] Mláďata během tří týdnů až ztrojnásobí svou váhu na cca 100–130 kg.^[55][56] Samice naproti tomu ztratí kolem 160 kg své váhy, což představuje cca třetinu jejich celkové váhy.^[54] Během tohoto procesu samice nejedí ani nepijí a dochází tedy pouze k energetickému výdeji.^[54]

Po skončení třítýdenního období laktace mláďata zůstávají dalších cca 40–50 dní u břehu. Během tohoto období prodělají první línání, kdy dojde k nahrazení chundelatých a měkkých chlupů za srst s lepšími vlastnostmi pro pobyt ve vodě. V této době ještě neloví a žijí z tukových zásob, takže ztratí až 30 % své váhy.^[49] Plavat a potápět se naučí až koncem tohoto období. Někdy koncem prosince mláďata opustí své natální kolonie (kolonie, kde se narodila) a rozšíří se do cca 10 km vzdálenosti od kolonie a začnou si obstarávat potravu. Na poloostrově Valdés byl průměrný věk mláďat v době opuštění kolonie 67,5 dne (± 8 dní). Platilo přitom, že mláďata, která se narodila v kolonii mezi prvními, strávila na břehu nebo v jeho těsné blízkosti o cca 9 dní déle než později narozená mláďata.^[57] Juvenilní rypouši se vrací ze své první lovecké výpravy zpět do natální kolonie za 5–7 měsíců. Do té doby se jejich těla zvětší až o 75 %.^[49] Následující týdny až měsíce odpočívají. Jejich odchod zpět na moře či na jiné pláže nastává někdy v srpnu, kdy do kolonie začnou dorážet první dospělí samci.^[44]

Období línání