Orientace kostela (v odborné lit. postihuje výraz orientovaná stavba; z lat. oriens – východ, Východ) je údaj udávající, zda jeho presbytář (a tedy i hlavní oltář, případně apsida) směřuje východním směrem. Pokud ano, označuje se taková stavba prostě jako orientovaná (bez dalšího doplnění); event. neorientovaná v případě, že se nejedná o stavbu směřovanou východním směrem.

Historický vývoj

Středověké římskokatolické kostely budované podél hlavní osy ve směru východ-západ, s presbytářem umístěným vždy na východní straně, měly zpravidla orientaci směrem ke Svaté zemi. Tato zásada se plně uplatňovala zejména ve středověku. Důvodem však není věroučná podmínka jako v případě islámské modlitby, kdy modlící se vždy musí být otočen směrem k Mekce, ale jde pouze o symbolický poukaz na Krista jako světlo světa podle toho, jak je popisován jeho Druhý příchod:

Orientované stavby vykazují určitou, někdy značnou odchylku, běžně 10°, ale mnohdy i 30° od přesného východního směru.

Ani ve středověku nebyla orientace kostelů vyžadována dogmaticky. Neorientované stavby vznikaly ve všech historických obdobích, při výstavbě bylo možné přihlédnout i k jiným hlediskům,^[1] především možnostem samotné stavební parcely. Příkladem je konventní kostel ve Zlaté Koruně, který byl vzhledem k místním podmínkám otočen presbytářem téměř k severu. V období baroka dávali architekti před orientací někdy přednost pohledovému uplatnění hlavního průčelí kostela a otáčeli jeho osu o 90° nebo i o 180°.

Reference

Literatura

• DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky. Praha: Kartografie Praha, a. s., 2002. 308 s. ISBN 80-7011-708-7. S. 306. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu orientace kostela na Wikimedia Commons
• Orientation of Churches – článek v americké Catholic Encyclopedia (1911), dostupné online (anglicky)

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.