Hudební neoklasicismus je hudební směr 20. století. Zejména v meziválečné éře se někteří autoři vážné hudby začali vracet k řádu klasicistické (a někdy dokonce barokní) hudby, čímž oponovali pozdnímu romantismu na straně jedné a formálním experimentům (zejm. expresionismu) počátku 20. století na straně druhé. Technicky to s sebou neslo metrické zjednodušení, oživení technik a forem jako passacaglia, concerto grosso, motetová technika, návrat k tonalitě a klasickému orchestru. Vůči tzv. programové hudbě, zejména romantické, neoexpresionisté stavěli tzv. absolutní hudbu (hudbu „o ničem“, hudbu pro hudbu samu, někdy též „abstraktní hudbu“). Nešlo však o umělecké hnutí, k němuž by se autoři otevřeně hlásili, spíše o trend, který až druhotně rozpoznala muzikologie. Také je zřejmé, že autoři řazení k neoklasicismu, mu věnovali obvykle jen část svého díla. Patří k nim zejména Sergej Prokofjev, Igor Stravinskij, Marek Daněček, Paul Hindemith, Maurice Ravel, Manuel de Falla, Nadia Boulangerová, Iša Krejčí či Alfredo Casella.^[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Neoclassicism (music) na anglické Wikipedii.

Literatura

• Messing, Scott (1988). Neoclassicism in Music: From the Genesis of the Concept Through the Schoenberg/Stravinsky Polemic. Rochester, New York: University of Rochester Press. ISBN 978-1-878822-73-4.

Externí odkazy

• Představení neoklasické hudby na stránkách BBC-Radio 3 (anglicky)