A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Klasická kytara | |
---|---|
italsky chitarra classica německy Konzertgitarre anglicky classical guitar francouzsky guitare classique | |
Klasifikace | |
Tónový rozsah | |
Příbuzné nástroje | |
Klasická kytara (nepřesně také španělská kytara nebo jen španělka) je drnkací strunný nástroj. Vedle klasické hudby se používá i k doprovodu písní například ve folku, country a v pop music, ale i – mírně upravená – ve folkorní hudbě španělských Romů z Andalusie.
V dnešní podobě existuje od 17. století, započteme-li jejího předchůdce – barokní kytaru. Vyvinula se v 16. stol. z šestisboorové italské violy da mano a španělské vihuely, z nichž vznikla čtyřsborová renesanční kytara (tj. 4 zdvojené struny, nejvyšší struna bývala na rozdíl od vihuely jednoduchá) používaná především ve Španělsku a ve Francii. První písemný záznam tabulatur pro kytaru je znám z roku 1546 z díla Alonse Mudarry, kde poprvé písemně označuje čtyřsborovou vihuelu jako "guitarra". V 17. století se renesanční kytara přidáním 5. sboru, několika pražců, změnou velikosti a menzury nástroje a různých druhů ladění změnila v pětisborovou barokní kytaru. K přidání 6. sboru na kytaru a ke změně sborů na jednoduché struny a před tím současně s odstraněním rozety v ozvučném otvoru ke změně na klasickou kytaru došlo ve 2. polovině 18. století, zřejmě ve Španělsku, kde již v roce 1764 je 6 – sborová / strunná kytara zmíněna v příručce hry na kytaru od Andrése de Sota a do konce 18. století vyšlo tiskem 5 škol hry na šestisborovou nebo šestistrunnou kytaru v Itálii, Francii a ve Španělsku. Kytara nepochází z loutny, jak se často mylně uvádí, vzhledem k tomu, že loutna má jiný tvar, ostrunění i historii. Cesta předchůdců kytary (s plochým korpusem a často i v osmičkovém tvaru a s pražci, původně v Persii se třemi, později se čtyřmi strunami) se dá vystopovat z Perské říše přes Řecko a Římskou říši až do Španělska, kam byli přineseni římskými vojáky při obsazení Pyrenejského poloostrova, zatímco předchůdci loutny (s korpusem do tvaru kapky, bez pražců a s větším počtem strun) byli přineseni z Persie přes Egypt a další země do Mauretánie, odkud se pak ve středověku dostali na Pyrenejský poloostrov při obsazení Španělska Maury. Dějiny kytary a loutny se oddělily již před 3000 lety, zatímco dějiny kytary a smyčcových nástrojů byly společné až do 12. století. Jednalo se o tvarově podobné nástroje se shodným počtem strun a stejným laděním, které se lišily pouze způsobem hry – a to buďto smyčcem nebo plektrem nebo prsty. To například mimo jiné dosvědčují i vyobrazení v knize Cantigas de Santa Maria z 13. století.
Ladění kytary je běžně E-A-d-g-h-e1, nástroj ale zní o oktávu níž, než se píše.
Kytara se vyrábí v méně kvalitním provedení strojově, mistrovské koncertní kusy se vyrábí výlučně ručně. Například ve Španělsku existují rody, v nichž se tradice konstrukce kytary předávají z generace na generaci. Dnešní klasická kytara vychází z konstrukce a velikosti, kterou v polovině 19. století dovedl k dokonalosti Antonio de Torres Jurado. [1]
Řada dnes známých strojových výrobních technologií pochází především ze zahraničí, kde je v tomto směru asi nejznámější americká firma Martin s tradicí počínající v 19. století. Výrobci kytar (kytaráři) podobně jako houslaři vybírají kvalitní rezonanční a po desetiletí proschlé dřevo a to pro kytaru především smrkové, cedrové a palisandrové na výrobu korpusu /těla/ kytary, ebenové na hmatník a mahagonové nebo palisandrové na krk kytary. U lacinějších kytar se k výrobě korpusu používá i borovice, hmatníku a krku smrk a jiné dřevo, u některých dalších kytar (flamencových) se používá i hruškové dřevo.
Mezi nejvýznamnější české výrobce patřila firma Strunal z Lubů, kde výroba kytar již zanikla.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu klasická kytara na Wikimedia Commons
- Vladislav Bláha: Dějiny kytary s přihlédnutím k literatuře nástroje, edice JAMU v Brně, Novobranská 3, 602 00 Brno, 4.rozšířené a opravené vydání, JAMU 2018, 273 stran A4. .
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk