Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

---

Konkrétní problémy: nesprávný přepis japonských termínů v druhé polovině článku ; čárky, mezery před citacemi (nemají být)

Japonská zahrada je způsob úpravy okrasné zahrady. Je pojmem, celosvětově široce používaným pro úpravu pozemku (i mimo Japonsko), upraveného způsobem obvyklým nebo podobným tradičním zahradnickým úpravám v zahradách v Japonsku nebo způsobem, který má zdánlivě podobnost se stylem úprav zahrad tradičním v Japonsku. Kořeny úprav, dnes považovaných za tradiční, sahají od animistických náboženství. Pro tyto japonské zahrady ale byly určující čínské a korejské vlivy z období Nara (710–794) a Heian (794–1185). Po dlouhé době napodobování si ale japonská zahradní architektura rozvinula mírně odchylnou estetiku ovlivněnou příchodem zenového buddhismu. Ačkoliv mají čínské a japonské zahradní úpravy zcela zjevnou podobnost v použití prvků, jsou zde rozdíly ve způsobu použití.^[1] Celý proces formování japonských zahrad se pak nejvíce odráží ve vývoji zahradní architektury procházkových zahrad.^[1]

Silný vliv na tvorbu zahrad v Japonsku měl především čajový obřad (ča-no-ju). Výchozí čínský vliv, který byl staletí Japonci kopírován, je stále jasně zřetelný v použitých prvcích i uspořádání. V Japonsku jsou upraveny jako parky a zahrady jak rozlehlé přírodně krajinářské zahrady, zahrady rezidenční a chrámové, soukromé. Za formu zahrad některými autory bývají považovány výsadby v mísách (bonseki a bonkei) a bonsaje či dokonce suiseki (水石), tedy umělecky ztvárněných kamenech a jejich kompozicích. Toto označení je však spíše přenesený význam slova zahrada.

Mezi japonské zahrady v tomto smyslu těžko lze zahrnout některé japonské veřejné parky v evropském stylu, jako je park v Ueno v Tokiu upravený v souladu se stylem evropských zahrad 18.–20. století. Jediný z autorů knih o japonských zahradách, který japonské veřejné parky v evropském stylu zmiňuje, uvádí pouze toto: „..jsou tak hanebně ošklivé, že dávám přednost tomu, nemluvit o nich vůbec.“^[2]

Cizinci jedinečnost původních japonských zahrad obdivují a pokoušejí se je často napodobit seskupováním prvků, které bývají součástí japonských zahrad. Od konce 19. století se japonské zahrady přizpůsobují vlivu Evropy a USA. Novodobé japonské zahrady jsou vytvářeny jako díla zobrazující nikoliv již idealizovanou přírodu, ale vyjadřující především osobnost tvůrce. Na počátku 21. století se mění životní styl Japonců a zahradní tvorba v Japonsku od tradičních zahrad svými projevy často výrazně distancuje. Jako příklad tohoto vývoje může posloužit zahrada Kulturního střediska v Šónandai, kde architektka Icuko Hasegawa (長谷川 逸子, *1941) vytvořila uměleckou kompozici z artefaktů které jsou pouze stylizovanými zobrazeními rostlin.^[3] Na klasické zahrady naopak navázala úpravami zahradní architektka Mirei Šigemori (重森 三玲)^[4]

Klasické japonské zahrady vznikly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Vytváření zahrad v Japonsku má starou historii ovlivněnou šintoismem, buddhismem a taoistickou filozofií. V Japonsku byla dlouhodobě zahrada otázkou prestiže více, než kdekoliv na světě. Zbohatlík v Japonsku si až do dvacátého století nepořizoval, na rozdíl od Evropanů, automobily a obrovské domy s množstvím sluhů, ale zvětšoval a zlepšoval svou zahradu, nebo získával novou.^[5] Japonské zahrady jsou považovány za krásné po všechny čtyři roční období. Zima je pro Japonce v japonské zahradě stejně krásná jako jaro nebo léto.^[2] V japonské kultuře je zahradní tvorba považována za vysoké umění, které je rovno umění kaligrafie a tušové malby. Zahrady jsou považovány za trojrozměrné učebnice taoismu a zen buddhismu. Tvorba tradičních japonských zahrad byla během historie řemeslem, které mohl provozovat jen cech profesionálních umělců či spíše stavitelů, kteří následovali nebo určovali aktuální trendy. Jiným osobám byla tvorba zahrad zakázána. Způsob vytváření zahrad byl utajován a bylo zakázáno písemnosti které popisují metody tvorby ukazovat cizincům.^[6] Součástí japonské zahrady byla voda, terénní nerovnosti, cesty, rostliny, kameny a mosty. Typické úpravy japonské zahrady jsou prováděny nejen na základě náboženských šablon, ale podle zásad sadovnické tvorby.

Smysl tradiční japonské zahrady v Japonsku

Japonské zahrady vznikly a byly tvarovány na základě náboženských vlivů. Vytváření zahrad v Japonsku má starou historii ovlivněnou šintoismem, buddhismem a taoistickou filozofií.

Japonské zahrady jsou pro Japonce velmi důležitou složkou kultury a náboženství, vášní celého národa.^[7] Studovaný architekt nebo malíř pokojů u milionáře by nemohl opatrněji uvážit a srovnávat veškeré malé detaily ozdoby a designu domu, náležitosti týkající se stylu, barvy, provedení nábytku, koberečků a tretek kterými je ozdoben dům, než Japonec který upravuje svoji zahradu. Není to však cena zahradních prvků v penězích, která by dokázala vyjádřit jejich hodnotu, ale především jejich vhodná přehledná kompozice, harmonie každé části s celkem. Avšak co může být cenné pro jednoho muže to je bezcenné pro jiného, a nedocenitelná ozdoba může být zcela neužitečná majiteli prosté zahrady.^[5]

Všechny klasické japonské zahrady jsou vyjádřením idealizované přírody, bývají upravené co nejpřirozeněji, esteticky v umělecké formě, která pracuje především se symboly a poetikou. Buddhistický vliv vytváří z japonské zahrady klidné místo, kde se mohou lidé zamyslet se nad sebou, svým životem nebo meditovat. Zen buddhismus představuje jeden z nejvýznamnějších vlivů na japonskou kulturu a zahradní tvorbu v Japonsku. Japonští mniši vracející se z Číny přinesli do Japonska učení zen buddhismu a mnoho uměleckých předmětů běžné v Číně. Tyto objekty zen filozofie byly ceněny znalci mezi šlechtici, mnichy a válečníky své doby. Nejdůležitější roli, při ovlivňování vývoje zahrady byly černé monochromatické obrazy krajiny zvané suiboku sansuiga (水墨山水画; čínsky šan-šuej – 山水)^[5]

• 
  Šimenawa (標縄) v Meiotowa (夫婦岩).
• 
  Šimenawa, kámen uctívaný šintoisty.
• 
  Šimenawa na uctívaném stromu (cedr u svatyně Juki džindža (由岐神社) v Kjótu.
• 
  Šimenawa na uctívaném stromu u svatyně Čičibu Imamija (秩父今宮神社) ve městě Čičibu (秩父).
• 
  Uctívaný kámen se šimenawou.

Rozdělení

Podle obecného charakteru použití a vlastníka lze původní japonské zahrady klasicky rozdělit na

• chrámové zahrady
• zahrady úředníků (soukromé zahrady)
• zahrady císařské a šlechticů

Chrámové zahrady sloužily pro rozjímání a meditaci. Zahrady šlechty a poddaných byly zhotoveny spíše pro reprezentaci a rekreační a estetické potěšení. Vzhledem k obecnému rozšíření šintoismu, buddhismu a taoismu sloužily i tyto zahrady k rozjímání, jako druhu odpočinku. Podle skladby prvků a smyslu lze japonské zahrady členit různě na více typů.

Tradiční japonské zahrady lze jednoduše rozdělit na

• hiraniwa (平庭), ploché zahrady
• cukijama-niwa (築山庭), zahrady s umělými kopci

Složitější rozbory dělí tradiční japonské zahrady na

• cukijama 築山 (zahrady s kopci a jezery)^[8], sem patří zahrady typu Čisen – Šojú – teien^[9][10][11], Čisen – Kaijú – Šiki (池泉回遊式, zkráceně též 泉回 ), Čisen – Kaijú – Šiki – Teien (池泉回遊式庭園), procházkové zahrady, kde je návštěvník veden cestou kolem zahrady a vidí pečlivě komponované krajiny, nebo zahradou proplouvá v loďce.
• karesansui (枯山水, suché zahrady, kamenné zahrady) patří mezi zenové zahrady, sloužící k meditaci. Písek nebo jemný štěrk zde významově či senzuálně nahrazuje nebo v kompozici zobrazuje, vodu.
• ča niwa zahrady 茶庭 (čajové zahrady), Rodži niwa (露地庭), jednoduché, stylové zahrady u čajoven, kde je prováděn japonský čajový obřad.
• cubo niwa (坪庭), malé uzavřené zahrady, dvorky.

• 
  Japonská zahrada s kopci v prefektuře Kumamoto, Suizendži-džódžuen (水前寺成趣園), Japonsko.
• 
  Karesansui v chrámu Šóbódži (正法寺) v Kjótu, příklad suché chrámové zen zahrady bohatě zdobené různými dekorativními kameny.
• 
  Malé uzavřené zahrady jsou označovány cubo niwa.
• 
  Pomůcka označovaná jako zenová zahrada.
• 
  Bonsaje jsou někdy označovány jako miniaturní japonské zahrady.

Zahradní styly

Styly tradičních úprav zahrady, které byly prováděny v klasických japonských zahradách lze rozdělit podle různých parametrů a s různou podrobností. Následující rozdělení nebere v úvahu, že ve skutečných zahradách se mohu styly mísit, nezohledňuje že jeden způsob úpravy se vyvíjel z jiného, nebo třeba že cubo niwa nebo poustevníkova zahrada může být upravena jako karesansui. Toto rozdělení se vůbec nesnaží nějak zhodnotit úpravy zahrad a parků prováděné od 20. století navazující nebo nenavazující na tradiční úpravy. Jde tedy o zcela orientační rozdělení.

Cukijama (築山)

Tento styl japonské zahrady obsahuje většinu prvků které lze vidět v ostatních stylech japonské zahrady. Odvozuje svůj název od tvarování terénu tvorbou umělých vyvýšenin. Účelem je vytvořit napodobeninu částí známých míst nebo částí přírody. Tyto zahrady mohou být navrženy tak, že je lze pozorovat z jednoho místa, například z budovy. Mohou ale být dostatečně velké, aby jimi bylo možné procházet.^[12]

Převládající architektonický styl, nazývaný šinden (寝殿), byl napodobeninou čínské architektury. Například mosty v zahradě byly klenuté a potažené jasně červený lakem, stejně jak tomu bylo v Číně v tom období. Budovy byly uspořádány poněkud symetricky a v souladu se zákony čínské geomantie, která byla rozhodující pro určení kde je vhodné místo pro jakou stavbu nebo plochu. Potřebné místo určil kněz nebo věštec. (Feng šui je součástí čínské geomantie) Podle zákonů geomantie, všechny stavby musely být stanoven přesně podle světových stran a v určitých konfiguracích, aby „ki“ (気), mystická energie života (v Číně nazývaná „čchi“), mohla správně proudit.^[13][14]

V prvním japonské písemném dokladu který doporučoval nezbytná opatření v architektuře zahrad, Sakuteiki (作庭記)^[15][16], je vysvětleno, jak by vodní toky měly proudit od severozápadu k jihovýchodu, aby každá špatná „ki“ mohla být očištěna ochranným božstvem Kamogawa (modrý drak), který odežene zlé duchy. Těžké kameny podle tohoto zdroje slouží jako brány nebo přistávací místa pro duchy a mají proto být umístěny s velkou opatrností. Geomantie a feng šuej se při stavebních nebo architektonických pracích používají odborníci dodnes především v Asii a Americe. V 21. století po vystudování vysoké školy (polytechnické) může absolvent zahájit kariérní vzestup jako mistr feng šuej nebo manažer.^[17]

Velký prázdný prostor na zahradě byl vyhrazen pro taneční vystoupení nebo hry a rekreaci pod širým nebem. Zbytek zahrady byl určen pro prohlížení a omezené procházky. V zahradách se často četla a psala poezie. Bylo možné se plavit v nádržích s ostrovy v loďkách a chytat a grilovat ryby.

Šlechta období Heian své zahrady vytvářela s ohledem na zvláštní estetické ideály, které jsou téměř výlučné pro toto období.

• mijabi (雅) je rafinovaný vkus.
• mudžó (無情) je pocit melancholie, která vznikla z buddhistické vědomí pomíjivosti a pomíjivosti všech věcí. Využívá specifické účinky ročních období pro pomíjivou krásu a život sám. Kvetoucí a listnaté stromy byly oblíbené pro svou pomíjivou krásu. Zahrady období Heian v každé ročním období ukazují jinou tvář.
• aware (哀れ, přesněji mono-no-aware 物の哀れ) je emocionální efekt úžasu nad krásou, a to zejména na jemnou krásu v souvislosti s mudžó. Výsadby kvetoucích rostlin nebyly časté, ale byly provedeny z jasných květů, jako jsou kosatce (šóbu) a chryzantémy (kiku).^[18][19]

Zahrady založené a upravené v tomto období byly většinou zničeny na konci této éry v občanské válce, která následovala. Zprávy o nich se zachovaly v literatuře například v textech Příběh prince Gendžiho (源氏物語) a na obrazech.

Čisen-kaijú-šiki (池泉回遊式, kopec a rybník)

Je základním stylem, který do Japonska pronikl z Číny. Tvoří jej nádrž a terénní nerovnosti (kopce). Vodní nádrž může být skutečná nebo jen zastoupená plochou štěrku nebo jiného materiálu. Tento styl vždy zobrazuje horské oblasti a obvykle používá rostliny pocházející z hor.^[20]

Čisen – Šojú – teien (zahrada pro jarní výlet lodí po jezeře)

Je základním stylem, který do Japonska pronikl z Číny během období Heian. Způsob úpravy je také nazýván šinden–zukuri (寝殿造). Každé z obou ramen jezera bylo ukončeno pavilonem, z kterého byl výhled na jezero a do dálky. Prohlídka zahrady a jezera byla provedena v malých člunech. Jezera byla vyplněna ostrůvky, kde hudebníci hráli během festivalů a obřadů. Rekonstrukce zahrad lze navštívit v Heian džingú (平安神宮) a Daikakudži (大覚寺) chrámu v Kjótu.^[21]

Procházkové zahrady

Procházkové zahrady (Kaijú-Šiki-Teien 池泉回遊式庭園) (krajinářské zahrady) se objevily v období Kamakura a byly zdokonaleny v období Edo, (1600–1854). Byly vytvářeny pro potěšení šlechticů a válečníků. Zahrady v takové úpravě doplňují domy v sukijazukuri (数寄屋造り) stylu architektury. Tyto zahrady mají být pozorovány při průchodu po cestě ve směru hodinových ručiček kolem jezera od jedné pečlivě komponované scény k druhé. Úprava používá techniku šakkei (借景, „vypůjčené scenérie“), která využívá výhledy na krajinu mimo zahradu, jako jsou hory nebo chrámy, jejich začleněním do pohledu, aby zahrada vypadala větší, než ve skutečnosti je. Bývala upravena podle metody miegakure (見え隠れ) a skrývání a částečného zobrazení.^[22] Zahrnují různorodé úpravy prostoru, často jsou co do velikosti velmi značně rozsáhlé. Zahrada zde byla výrazem bohatství. Mísí se zde staré a nové styly a v období Edo byly již rozvinuty v úpravy se značnou extravagancí.^[23][24][25]

• 
  Císařská vila Kacura (桂離宮), prototyp procházkové zahrady.
• 
  Císařská vila Šugaku-in (修学院離宮) v Kjótu se zahradou založenou 1659, další příklad procházkové zahrady období Edo.
• 
  Koišikawa kórakuen (小石川後楽園) zahrada ve čtvrti Bunkjó v Tokiu.
• 
  Suizen-dži Džódžu-en zahrada v Kumamotu, založená 1636, s miniaturou Fudži. Stromy na stranách jsou stříhané, aby byly malé a replika vypadala velká.

Rajská zahrada

Byla vytvářena pro šlechtice, kteří patřili do buddhistické sekty Amida. Symbolizovala ráj nebo Čistou zemi (džódo, 浄土), kde Buddha sedí na podkladě představující lotosový rybník. Tyto zahrady představovalo jezero s ostrovem nazývaným nakadžima (中島), spojeným s břehem prostřednictvím klenutého lakovaného mostu. Nejslavnější přežívající příklad takové úpravy je zahrada postavená v roce 1053, v Udži v Kjótu. Zahradu tvoří skutečná vodní nádrž s ostrovem.^[26] Rajská zahrada je modifikací zahrady pro výlet lodí, zahrady s rybníkem, kde se přístupné a nepřístupné ostrovy objevují.

• 
  Bjódóin (平等院) chrám v Udži, nedaleko Kjóta.
• 
  Endžódži (円成寺) Chrám v prefetuře Nara je dobrým příkladem rajské zahrady období Heian.
• 
  Džóruridži 浄瑠璃寺, rajská zahrada v Kjótu. Rybník byl vytvořen mnichy v roce 1150.

Karesansui (suché zahrady, kamenné zahrady)

Karesansui zahrady (枯 山水) nebo japonské skalky, staly se populární v Japonsku ve 14. století díky úsilí buddhistického mnicha, Soseki Musó (夢窓 疎石, 1275 – 30. 9. 1351), který postavil zenové zahrady v pěti hlavních klášterech v Kjótu. Tyto zahrady mají bílý písek nebo uhrabaný štěrk místo vody, pečlivě uspořádané kameny a někdy i skály a písek pokryté mechem. Jejich účelem je usnadnit meditaci. Nejznámějším příkladem je chrám Rjóandži (竜安寺) v Kjótu.^[12]

• 
  Gendžiho zahrada (源氏庭) v Rozandži (廬山寺), Kjóto
• 
  Vedlejší chrám Zuihóin (瑞峯院, spadá pod Daitokudži, 大徳寺) zahrada Dokuza (独坐庭), Kjóto
• 
  Jižní zahrada Hódžó (方丈南庭) v Daisen-in, Kjóto

Hiraniwa (plochá zahrada, (平庭))

Styl vychází z použití otevřených plochých prostor v přední části chrámů a paláců pro obřady. Tyto prostory jsou často upraveny ve stylu karesansui. To je úprava určená pro Zen buddhismus, vhodná pro rozjímání. Napodobuje mořské pobřežní oblasti s využitím vhodných rostlin.^[20]

Rodži, rodži niwa (露地庭), ča niwa (Čajová zahrada)

Styl zahrady je pojmenován od čajovny „rodži“. Čaj byl přivezen do Japonska Zen buddhistickými mnichy, který jej přinesli z Číny asi 1200 nl. Během patnáctém a šestnáctém století vzniklo umění čajového obřadu a vznikaly čajovny a čajové zahrady. Čajový obřad (茶の湯) se šířil ze zen buddhistických klášterů, kde mniši připravují čaj, jenž jim pomáhá meditovat. Čajová zahrada byla nazývána rodži, měla přenést v mysli návštěvníka na lesní cestu do vzdálené vesnice či do hor. Čajové zahrady jsou vzácný případ japonské zahrady, kdy funkce potlačuje formu. Čajové zahrady byly vytvářeny během období Muromači (1333–1573) a období Momojama (1573–1600). Účelem zahrady bylo připravit pozorovatele pro japonský čajový obřad, neboli čanoju.^[2]

Komplikované čajové zahrady se stavbami byly původně postaveny pro čajové dýchánky sloužicí šlechticům a bohatým samurajům jako příležitosti pro relaxaci a rozptýlení. Čaj se zde pil z drahých nádob v bohatě zdobeném prostředí určeném k obdivování bohatství a kulturnosti hostitele. Na konci šestnáctého století se pod vlivem kněze Sen no Rikjú (千利休), podle wabiča (侘び茶）) úpravy zahrady vyvíjely. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit uzavřený, klidný prostor pro sebereflexi, vhodné místo pro meditaci ve formě čajového obřadu.^[2]

Přírodním krajinám podobná výsadba je zde upřednostněna. Cesta bývá upravena pomocí nášlapných kamenů. Vodní nádrže a speciální kamenné lucerny měly přímý vztah k obřadu. Obvykle byly použity staré objekty, zvětralé a pokryté mechem, aby odrážely estetiku Zenu.^[20] Budovy byly částečně opticky skryty technikou miegakure (見え隠れ) a v souladu s touto zásadou ani zahradu není nikdy možné vidět celou v jednom pohledu, vždy lze vidět jen její část.^[1]

Součásti čajové zahrady:

• vnější brána „sotomon“ (外門)
• vnitřní a střední brána „čúmon“ (中門, jsou provedeny do značné míry symbolicky)
• umyvadlo „Cukubai“ (蹲踞) pro rituální očistu, vodní nádrže pro symbolickou očistu pro hosty
• bujná, hustá zeleň s nemnoha pokud nějakými květinami.
• klikatá cesta od sotomon, přes čúmon na sóan.
• kamenné lucerny či pagody „zachráněné“ ze starých chrámů.
• rustikální čajovna „sóan“ (草庵) s doškovou střechou.

Úprava čajové zahrady je odvozena od buddhistické sútry, která hovoří o muži v zemi rosy, prchajícím z ohnivého příbytku hrabivosti. Ve skutečnosti jde o zahradní cestu s vodními prvky a branami do a z čajovny, zobrazuje cestu k vlastnímu osvícení. Má inspirovat návštěvníky k meditaci. Zahrnuje vnější zahradu s branou sotomon, kde se nachází altán, kde hosté čekají na pozvání ke vstupu. Vchází na nerovnou cestu k čúmon. Cesta je vždy udržována vlhká a zelená a nejsou tam žádné jasné květy, které by mohly odvádět pozornost návštěvníka od jeho meditace. Výsadby podél cesty by měly být jednoduché. Úprava je jednoduchá až rustikální. Hosté dorazí na místo kde je čajový mistr pozdraví. Jak se blíží k sóan, obdivují zeleň, která je obecně klidná a nenápadná. Rostliny použité v tomto typu zahrady se často skládají z malých keřů, miniaturních stromů a mechu. U cukubai (蹲踞) se rituálně očistí před vstupem do sóan (草庵). Host vstupuje do sóan přes velmi nízké dveře navržené tak, aby inspirovaly pokoru. Tato zahrada je u soukromého domu obvykle připojena k dalším zahradám.^[27][28][29]

• 
  Čajovna a čajová zahrada v Ise Džingú (伊勢神宮).
• 
  Čajovna v čajové zahradě v parku Kenrokuen (兼六園)
• 
  Zahrada čajovny Urakuen^[zdroj⁠?
• 
  Rustikální brána zahrady u čajovny Keišun-in (桂春院)v areálu chrámu Mjóšindži (妙心寺) v Kjótu.

Cubo niwa (坪庭)

Zahrady, které jsou určeny pro malé prostory, jako jsou terasy a nádvoří. Bývají postaveny v uzavřeném prostoru. Podobají se prvky zahradní úpravě ča niwa (茶庭) a budí dojem většího prostoru než skutečně zaujímají. Vytváří obrazy napodobující přírodu. Často je efekt proveden klamem, pomocí objektů, jako jsou malé stromy zkreslující vzdálenosti. Zahrady tohoto typu byly populární v období Edo v městských domech. Je to druh zahrad velmi oblíbený v Americe, je nejmenší ze všech typů zahrad. Původně termín cubo odkazoval na malý prostor mezi budovami, zákoutí. Cubo niwa nabízí také obyvatelům měst šanci uniknout špíně a propůjčí pozorovateli iluzi, že je v přírodě nebo lese.^[12]

Poustevníkova zahrada (詩仙の間)

Poustevníkova zahrada (詩仙の間 ) je obvykle malá (někdy zenová) zahrada postavená pro samuraje nebo vládního úředníka, který chtěl odejít z veřejného života a věnovat se studiu a rozjímání. Je připojena k selskému domu úpravou okolí připomíná hluboký les. Zahrada může zahrnovat malý rybník, kamennou zahradu a další tradičních úpravy s cílem vytvořit klidné prostředí a inspirovat.^[30]

• 
  Šisen-dó (詩仙堂) ve čtvrti Sakjó v Kjóto, zahrada z roku 1641, jeden z nejlepších příkladů poustevníkovy zahrady
• 
  Cubo niwa v zahradě gejši, Kanazawa, prefektura Išikawa. Stromy jsou chráněny proti sněhu slámou.

Konstrukční zásady

Existují dané principy a cíle, které bylo nutné sledovat a použít pro úspěšné založení japonské zahrady která je kopií starověkých zahrad. Za důležitou je považována ucelenost. Stejně jako soulad je v japonské zahradě významná symbolika. Za základní pravidla tradičních mistrů japonské zahrady jsou autorem Toširo Inadži (稲次 敏郎) považovány tyto: Respektovat přírodu a její krásu, mít na paměti místa považovaná Japonci za tradičně nejkrásnější, prostudovat si a držet se koncepce prací starých zahradních architektů, zohlednit přání majitele, a tvořit s invencí.^[1]

Japonské zahrady jsou upravenou napodobeninou čínských zahrad,^[2] používaly se zde i stejné materiály. Základními použitými prvky jsou kameny, „kosti“ zahrady. Důležitý je ve většině případů terén. Další součástí jsou vodní nádrže nebo napodobeniny vodní plochy. V mnoha případech jsou použity prvky jako umyvadla, mosty nebo nášlapné kameny. Lucerny, čajovny, nebo pavilony jsou běžnou součástí. Málo důležité v japonské zahradě jsou rostliny, je používáno spíše méně druhů, až na výjimky málokdy nápadné kvetoucí druhy. Často se výsadba skládá z malých keřů, řezem upravených stromů a mechu. Barevnosti v zenových zahradách je lépe se vyhnout, kdykoliv je to možné. Vhodné je využití odstínů zeleně. Květiny v přírodních barvách by měl být používány pouze pro úpravu (zvýšení kontrastu) v monochromatické kompozici. Některé typy zahrad jsou ale zcela bez rostlin. Významnou roli mohou sehrát dekorace.

Zvláštní metoda úpravy japonské zahrady zahrnuje abstraktní zobrazení přírodních prvků. Tato zcela autentická forma japonské zahrady se objevuje na začátku období Muromači (pozdní 15. stol.). Byla vytvářena pod vlivem čínské zenového tušové malby. Představovala „zahradu jako obraz“ do formy karesansui. Velké kameny představují ostrovy a skály. Štěrk „moře“. Plocha bývá upravena do geometrických vzorů připomínající vlny. Mysl může připsat kompozici a prvkům další symboliku.^[2]

Zásady používané při založení a úpravách u stylu japonská zahrada:

• Šizen (自然) – napodobení přírody. Přirozenost nebo stav jí nejblíže podobný který je v kompozici dosažen zastřením stop umělosti. Ačkoliv nejdůležitější je idealizace a napodobování přírody, lze zde také idealizovat a symbolizovat to, co by v přírodě nikdy samo nevzniklo. Skály mohou představovat celé hory, bazény stávají jezera. Malý úsek uhrabaného písku se může představovat celý oceán. Například nikdy nelze najít přesně pravidelnou vodní nádrž v přírodě, přestože ji lze vytvořit v japonské zahradě. Lze použít vodopád, ale ne fontánu. Důležitá je rovnováha kompozice, sumi (済み).^[31]
• Kanso (簡素) – jednoduchost a stručnost. „Méně je více“. Jedno japonské doporučení o zahradě říká – méně je více. Tato myšlenka je nejvíce patrná v Zen zahradě, kde může být jen jeden kámen, zobrazující myšlenku celé hory nebo ostrova. Je třeba odstranit to, co je nadbytečné a složité.^[31]
• Fukinsei (不均斉 nebo 不均整) – Nepravidelnost nebo asymetrie. Rovnováha vytvořená přes nepravidelnost a nesouměrnost. Je symbolizovaná jako neúplný kruh, ukazující nedokonalost, která je součástí existence. V grafickém designu je asymetrická rovnováha dynamická a krásná, přes nesouměrnost. Příroda je plná krásy a harmonických vztahů které jsou asymetrické spíše než vyvážené.^[31]
• Ma (間) – mezera, spojitost se vším, nic neexistuje pouze samo o sobě. Všechny objekty souvisí a komunikují spolu navzájem v prostoru.^[31]
• Miegakure (見え隠れ) celek zůstává skrytý, nelze vidět všechny části celku z běžného pohledu. Všechny skladby mají nejlepší pozorovací úhel. Je třeba jej najít nebo vytvořit.^[31]
• Liché počty – japonská zahrada používá liché spíše než sudé počty objektů a objekty umisťuje často do pozic, které mají vůči sobě geometrický tvar trojúhelníku.^[32]
• Uzavřenost – japonské zahrady patří mezi uzavřené zahrady. Zahrada je mikrokosmem přírody izolovaným od vnějšího světa. Ploty a brány jsou tak důležitými prvky jako lucerny a javory. Mají hluboký symbolický význam. Zahrada je vytvořena jako izolovaný svět, ve kterém nejsou žádné starosti nebo obavy.
• Šakkei (借景) – vypůjčené krajiny. Menší zahrady jsou často navrženy tak, aby začlenily do kompozice objekty a krajiny mimo zahradu, například kopce, stromy a chrámy. Takové objekty a prostory se stávají součástí pohledu. Způsobují, že se zahrada zdá větší, než ve skutečnosti je. Nebylo vždy možné použít „vypůjčenou krajinu“ v zahradě, ale prvky ležící mimo pozemek mohou být někdy vhodnou součástí kompozice. Bylo považováno za velmi vkusné zapracovat vzdálenou horu do kompozice zahrady.^[31]
• Perspektiva – vzdálenější kopce jsou někdy vytvářeny menší než bližší, ale jsou používány umělé vodní prvky jako popředí. Protože jsou to plochy, snižují pohled ze země, takže se zdá, že pozadí je vyšší a vzdálenější než popředí. Tato úprava je možná spíše u větších zahrad. Jiný druh úpravy pracuje s výsadbou rostlin. Malé rostliny vysazuje blíže k pozorovateli a nechá vzdálenost a přírodu aby malá velikost vytvořila perspektivu pro větší objekty a velké stromy na obzoru. Velké scénické efekty vytvářel daimjó Šigenari Furuta (古田 重然, 1544–1615), který rovněž začal používat kamenné lucerny. Ohyby cesty dokázal zvýšit zdánlivou velikost prostoru, cesta s ohybem se zdá být delší než přímá.
• Sansui čókan (山水長巻) – sled komponovaných pohledů na krajinu, které má pozorovatel možnost sledovat prostřednictvím pohybu zahradou po dané trase, má přímou souvislost s kresbami na horizontálním svitku nazvaném Sansui chokan (1486), jenž zobrazuje sled různých krajin v různých ročních obdobích.^[1] Tento princip sledu pohledů na zahradu je znám i z Číny.
• Gankó (雁行), což znamená „formace divokých hus v letu“ je charakteristická linie, v které byly rozmisťovány objekty v zahradě, například kameny.^[1] V podstatě jde o jednoduchou linii, křivku dobře vedoucí pohled pozorovatele, která ovšem není formální a vulgárně přímočaře nápadná, působí přirozeně. Podobně jako linie „formace divokých hus v letu“ byla v Evropě 18. a 19. století oblíbená a používaná křivka linie krásy – „S“.

Někdy jsou uváděny následující tři základní konstrukční zásady, které lze ovšem použít na tvorbu kterékoliv okrasné zahrady:

• Konstrukce musí vyhovovat místu, a ne naopak.
• Je třeba správně umístit kameny, pak stromy, pak keře.
• Dodržovat pravidla použití šin (清), gjó (行) a só (草). Jde o vhodné použití pravidelných, architektonických nebo nepravidelných, přírodních prvků, anebo kompromisní podoby, která leží mezi oběma „extrémy“.^[31]

Šin, gjó, só – dokonalý, střední, přirozený
V literatuře je popsáno, jak zahrady i v základní formě si podobné často velmi odlišuje způsob provedení, přímo zde jsou pod vlivem způsobu provedení úpravy zmíněny tří různé formy, rozlišované jako jemná, střední, hrubá. Jde o spíše architektonickou nebo spíše rustikální úpravu. Kopce, rybníky a plochy mohou být „šin“ (清, formální), „gjó“ (行, střední) nebo „só“ (草), přirozené (neformální). Tato terminologie je odvozena od odpovídajících stylů psaní kandži: 清朝体 , 行書体 a 草書体 ^[31][33] Formální, architektonický styl bývá častý v chrámech a palácích, mezilehlé styly jsou vhodné pro většinu sídel. Neformální styl bývá u selských chalup a horských chat. Čajová zahrada je vždy v neformálním stylu.

V podstatě to znamená, že stejná zahrada může mít celkové provedení a jednotlivé prvky výrazně stylu spíše hladkých linií, s dokonalou úpravou, výraznou dekorativností, dokonalostí a přesně vyznačenými úpravami ploch, zřetelnými kontrasty v celku i mezi jednotlivými částmi. Také může být zahrada upravena přírodně, kde celek připomíná úpravu šťastnou náhodou skupinou sice zcela správně ale přirozeně rostoucích a seskupených prvků, s očividně jen s malou úpravou lidmi, hrubými a nepravidelně vedenými liniemi a rustikálními stavbami. Nebo autor úprava zvolil střední cestu, přiměřené dokonalosti a malebné nepravidelnosti, která může zcela výjimečně použít prvky nebo úpravy obou. Všechny tři formy lze v japonských zahradách najít a na jedné ploše by jako různé varianty vytvořily zcela odlišné vizuální vjemy.

Částečné zobrazení
K zavedení zásady miegakure (見え隠れ) vedly úpravy v zahradách stylu šinden-zukuri (寝殿造),^[1] v němž byly vybudovány i některé císařské zahrady určené pro slavnosti a ceremonie byly významné umělé prvky upraveny v jedné ose ve středu zahrady, což však vzbuzovalo dojem malého prostoru v zahradě, nebo tuto malou velikost odhalovalo. A proto byla používána technika částečného zobrazení, kdy byla část pohledu na celek zakryta. Tato populární technika pomohla dále rozmělnit vliv symetrických prvků (staveb) roztříštěním pohledu na jejich pravidelnost.^[1]

Částečné zobrazení bylo (pro povzbuzení zájmu, napětí) používáno i v 18. a 19. století v anglickém parku.

Průchody mezi budovami a cesta v čajové zahradě byly vedeny klikatě (cik-cak) což umožnilo použít zásadu částečného zobrazení. Celek tak byl komponován jako sled na sebe nějak navazujících částí, který pozorovatel vnímá postupně při procházení zahradou.^[1] Součástí kompozic mohou být i budovy. Budovy ovšem při procházení zahradou (parkem) obvykle neměly být z parku vidět, výjimku tvořily zahrady zenbuddhistického směru Čistá země kde byly budovy použity jako prvky kompozice.^[1]

• 
  Styl japonské zahrady byl inspirován kresbami krajiny.
• 
• 
  Část díla Krajina ve čtyřech obdobích od mnicha Šúbun Tenšó (天章 周文) z období Muromači. Tyto idealizované krajiny byly inspirací úprav japonských zahrad.

Filosofické zásady podstatné pro tvorbu

Technicky lze přesně vyjádřit postup vytváření zahrady takovým způsobem a podle pokynů ji takto vytvořit. Prakticky je ovšem dobře upravená japonská zahrada jedinečným uměleckým dílem, které obsahuje především poezii, invenci a filosofii. Jakkoliv japonská zahrada přirozeně respektuje zásady grafické estetiky, tedy optického hodnocení vzhledu, jak je známe v Evropě, v rámci symbolismu a filosofie se vyznačuje dalšími kategoriemi kvality, které jsou zde rozhodující. Japonská filozofie chápe základní realitu jako neustálou změnu. Svět nestále protékající okolo našich smyslů je jediná realita. Umění v Japonsku tradičně odráží to zásadní nestálost, někdy nad pomíjivostí běduje, ale častěji ji oslavuje. Estetika zahrad byla založena na principech mono-no-aware (物の哀れ) (patos věcí), wabi (侘び, hrubá krása), sabi (寂び, rustikální patina), júgen (幽玄, slušnost), iki (粋, rafinovaný styl), a kire (切れ, přerušení, konečnost, omezenost).^[34]

Těžko přeložitelný ale pro západní svět i těžko pochopitelný je výraz „wabi“ a „sabi“. Wabi může znamenat jedinečný, nebo duch něčeho, doslovný překlad je „osamělý“. Někdy se překládá jako strohá krása. Sabi je výraz pro čas, nejbližší definice by mohla být „patina“. Kámen může být starý a pokrytý lišejníky, ale pokud je to jen kulatý balvan, nemá „wabi“.^{[34][P 1]}

• Wabi (侘び) – jednoduchost, strohá krása. Vyjadřuje se drobnými nedokonalostmi, které jsou ceněny více než dokonalost. Rozbité nebo prasklé nádobí, dlouho používané a dobře opravené, jsou více ceněny než neporušené. Japonci tvrdí: Neobdivujeme to co se hladce leskne, je přesné a dokonalé, ale raději snivé odlesky a kalné světlo a pukliny ať v kameni nebo na artefaktu, které jsou spíše odleskem starověku. Máme rádi věci, které nesou stopy špíny, sazí a počasí. Věci vyrobené lidmi, často neuměle. Připomínají ruku a dobu která se jich dotkla, potřebnost věcí a lásku k nim, která se projevila opotřebením. Preferuje přirozenou nedokonalost nad nepřirozeně dokonalou formou a tvarem.^[34]

Princip wabi vyjadřuje, že i ve stísněných podmínkách nevzniká strádání. Wabi v estetice neznamená askezi, ale spíše umírněnost, skromnost. Dokonce i uprostřed nedostatku, nevzniká pocit omezení. Při neúspěchu není třeba dumat nad nespravedlností. Takový přístup k životu v elegantní jednoduchosti je v rozporu s ničím nepodloženou představou, že krása musí mít za následek vznešenost a bohatství. Wabi dosahuje svého vrcholu úsporných opatření v prázdnotě, což je centrální a všudypřítomná myšlenka buddhismu.

• Sabi (寂び) – rustikální patina. Je vyjádřením něčeho věkovitého, zralého zkušeností a znalostmi, pokrytého rzí nebo patinou, která jej udělala krásným. Sabi propůjčuje starým věcem jejich krásu plynoucí z klidu, stálosti, samoty a paměti.^[34]
• Mono-no-aware (物の哀れ) se překládá jako patos věcí, nostalgie vyplývající z jejich pomíjivosti. Nejčastěji citovaný příklad mono no aware v současném Japonsku se vztahuje k tradiční oblibě Japonců k třešňovým květům. Květy japonské třešně nejsou jistě ve skutečnosti o nic krásnější než, řekněme, květy hrušně nebo jabloně. Jsou ovšem více vysoce ceněny pro jejich pomíjivost, protože obvykle začnou padat do jednoho týdne od rozkvětu. Tato pomíjivost, je vztahována na pomíjivost veškeré krásy v přírodě a lidského života a je náznakem smutku.^[1]
• Júgen (幽玄, slušnost) – pouze částečné zobrazení, jako nejvyšší princip je obecný rys východní, asijské, kultury. Júgen nemá, jak se někdy předpokládá, souvislost s jiným světem než tímto, ale s hloubkou světa, ve kterém žijeme, prostřednictvím kultivované představivosti.^[34]
• Dacuzoku (脱俗) – odvrácení se od světa a konvencí.
• Iki (粋) – znamená potěšení z rafinovaného stylu krásy, expresivní melancholii, ale i náladovost, emoci.^[34]
• Kire (切れ) – oddělení, přerušení, omezení, diskontinuita, konečnost. Oddělení zahrady od zbytku vesmíru zdí. Nejvíce jsou v tomto ohledu výrazné u japonského stylu zahrady „suché krajiny“ (karesansui). Zahrady, které vděčí za svou existenci „odříznutí“ od okolního světa. Kire evokuje možnost diskontuity života v kterémkoliv okamžiku, smrt je prostě jen „výdech, který není následován vdechem“.^[34]
• Kóko (考古)^[35][36] – znamená, že se věci zlepšují nebo dozrávají s postupem času. Západní pojetí „instantní zahrady“ nenachází pochopení v Japonsku. S časem a řádnou péčí se krása navržené zahrady projeví. Vystihuje prostý vzhled, ale s pocitem dospělosti, vyzrálosti. To s sebou přináší pouze věk a starobylost, spolu se zvětralým vzhledem. Vizuální prvky jsou omezeny na svoji podstatu, bez smyslových aspektů. Kóko zahrnuje věci, které se zdají být přísné, asketické a zakazuje estetické úpravy. Je to princip, který je těžké pro Západ pochopit nebo ocenit, neboť je zcela opačný od světa zábavy a požitkářství. Kóko ovšem není nijak xenofobní princip, je zaveden jako zavržení či protiklad japonského světského potěšení (viz ukijo-e), pokřiveným^[37] hodnotám tehdejší japonské společnosti. Mnoho aspektů „niwa“ například obdiv úctyhodných stromů, starých kamenů a jejich zvětralé povrchy odrážejí tento koncept.^[38]

• Seidžaku (静寂) – dosažení klidu, ticha.^[34][37]

Symbolismus

Japonské zahrady jsou považovány za trojrozměrnou učebnici zen buddhismu. Jsou v nich principy Zenu přeloženy do velmi zvláštní estetiky.

Japonsko je souostroví uprostřed oceánů a moří a Japonci vždy měli vztah k moři. Voda jako prvek v zahradě je rozhodující. Jeden z nejpopulárnějších stylů zahrady se nazývá čisen (池泉). Zde rybník (池), pramen (泉) nebo jezero zaujímá nejvýznamnější část zahrady. Význam vody netkví v substanci jako takové, ale ve vodě jako symbolu a výrazu pro moře. Není ale nezbytná voda samotná. V suché zahradě karesansui, je moře symbolizováno šedým štěrkem nebo pískem a stav moře je vyjádřeno stopami v písku.

Moře bez ostrovů je nemyslitelné. Ačkoliv při vytváření zahrady Japonci hodně kopírují pojetí převzaté z Číny, zobrazení ostrovů, moře a pobřeží je typické pro Japonskou zahradní tvorbu. Jeden z nejčasnějších zpodobnění ve vývoji těchto objektů byl Šumisen-šijó 須弥山 仕様 – , utopie nebo posvátné místo vzdálené od běžné lidské společnosti. V této tradici se ostrov nesmrtelného a věčného štěstí s názvem Hóraisan (蓬萊山) nebo Hóraidžima (蓬莱島) stal důležitým prvkem v zahradě. Později, v důsledku růstu buddhismu, posvátný ostrov nahradil Šumisen (須弥山), legendární hora, na které žil Buddha.

Běžné je uspořádání kamenů „Tři buddhové“ s názvem sanson (三成, též sansei). Skládá se ze tří poměrně vertikálně postavených kamenů. Největší kámen, který je vždy umístěn ve středu, představuje Buddhu. Dva menší kameny umístěné v blízkosti představují dva bódhisattvy. Toto uspořádání je běžně používáno k vyjádření Hóraisan (蓬萊山), Šumisen (須弥山), nebo vodopádu. Podle čínské mytologie, jeřáb žije tisíc let a želva deset tisíc let. Symboly přízně a dlouhého života, jsou skutečné bytosti, které jsou často zpodobněny ve tvaru ostrovů. Tyto ostrovy, vzhledem k jejich posvátnému charakteru, jsou nepřístupné pro člověka a mosty jsou konstruovány tak, aby byly nedosažitelné. Běžné ostrovy, nazývané Nakadžima (中島) jsou přístupné z pevniny mosty.

V suchých zahradách jsou hory, ostrovy a útesy symbolizovány kameny ve štěrku nebo písku. Skupiny kamenů představujících skalnaté pobřeží mohou být uspořádány v blízkosti okraje jezera nebo ve štěrku nebo písku.

Stromy a rostliny použité v zahradě jsou úzce spjaty se symbolikou v duchovním a fyzickým životě Japonců. Borovice (macu, 松) je významným základním stromem v kompozici. Tradičně se nazývá Tokiwa^[39] a jako všechny stálezelené dřeviny vyjadřuje dlouhověkost a štěstí. Černé a červené borovice symbolizují pozitivní a negativní síly ve vesmíru. Ve výsadbách jsou běžně používány bambusy a slivoně. Kombinace borovice, bambusu a švestky (tzv. Tři přátelé zimy) jsou používány ve výzdobě u příležitosti Nového roku. Bambus (take 竹) je také stálezelený a jsou mu připočítány příznivé vlastnosti podobně jako borovici. Švestky (ume 梅) symbolizují nadšení a trpělivost, protože kvetou na jaře jako jedna z prvních dřevin.

Historie japonských zahrad

Myšlenka tvorby těchto unikátních zahrad nepochází z Japonska. V období Asuka (飛鳥, 538^[zdroj⁠? – 710)^[40][41] byli japonští obchodníci inspirováni zahrad v Číně a přiváželi čínskou kulturu do Japonska. Japonské zahrady se vyvíjely zpočátku pod vlivem šintoismu. Starověké šintoistické svatyně se nacházely na plážích a v lesích po ostrovech. Někdy byly uctívány neobvyklé kameny nebo stromy, které byly označeny provazy z rýže (šimenawa) a bílými kameny nebo oblázky, symbolem čistoty. Bílý štěrk na nádvoří se stal charakteristickým rysem svatyní šintoismu, císařských paláců, buddhistických chrámů a zenových zahrad.^[42]

Starověkeditovat | editovat zdroj

Nejstarší zaznamenané japonské zahrady byly rekreační zahrady japonských císařů a šlechty. Jsou uvedeny v několika krátkých pasážích Nihonšoki (日本書紀), první kroniky japonské historie, publikované 720 našeho letopočtu. Styl tvorby čínských zahrad měl zpočátku velmi silný vliv na tvorbu japonských zahrad. V nebo kolem roku 552 n. l. byl buddhismus oficiálně převzat z Číny, přes Koreu, Japonskem. Vyslanci do Číny, diplomati, vědci, studenti, buddhističtí mniši a překladatelé zpět přinášeli čínské písmo, umělecké předměty a podrobné popisy čínských zahrad.

V roce 612 císařovna Suiko (推古) založila zahradu s umělou horou, představující horu Šumisen (須弥山) neboli Sumeru/Méru připomínanou v hinduistických a buddhistických legendách. Jeden z jejích ministrů, Soga no Umako (蘇我 馬子, 551? – 19. 6. 626), měl ve svém paláci postavenou zahradu představující jezero s několika malými ostrovy, které představovaly ostrovy osmi nesmrtelných známých čínských legend a taoistické filozofie. Tento palác se stal majetkem japonských císařů, byl pojmenován „Palác ostrovů“ a byl zmíněn několikrát v Manjóšú (万葉集), v nejstarší známé sbírce japonské poezie. Z malého množství literárních a archeologických důkazů je patrno, že japonské zahrady té doby byly skromné verze císařských zahrad dynastie Tchang (唐, jap. 唐 Tó), s velkými jezery roztroušených s umělými ostrovy a umělými horami. Měly buddhistickou a taoistickou symboliku a byly používány jako rekreační zahrady a místa pro slavnosti a oslavy. Tak jako čínští císaři a soudci, i japonští aristokraté používali na svých zahradách malé lodě s vyřezávanými dračími hlavami.^[1][43]

Zahrady období Heian (794–1185)editovat | editovat zdroj

V roce 794, na začátku éry Heian, japonský soud přesunul hlavní město na Heian-kjó (dnešní Kjóto). Během tohoto období zde byly tři různé druhy zahrad. Palácové zahrady, zahrady šlechticů v hlavním městě, zahrady u vil na okraji města a chrámové zahrady. Uspořádání zahrady samotné bylo přesně určeno podle zásad tradiční čínské geomantie nebo feng šui. Na úpravu měl vliv styl šinden–zukuri (寝殿造) v té míře, že způsob úpravy a interpretace zahrady zcela souvisela s úpravou budov v tomto stylu a úpravy podléhaly přesnému vzoru.^[1]

Architektura japonských paláců, rezidencí a zahrad v období Heian kopírovala čínskou architekturu. Domy a zahrady byly zarovnány v ose sever – jih, s obytnými budovami na severu a obřadními budovami a hlavní zahradou na jihu. Zahrady představovalo jedno nebo více jezer spojených mosty a průtoky. Jižní zahrady císařských rezidencí měly speciální japonskou úpravu, velkou prázdnou plochu bílého písku nebo štěrku. Císař byl nejvyšší japonský kněz, a bílý písek zastupoval čistotu na místě, kde by mohly být bohové pozváni na návštěvu. Oblast byla použita pro náboženské obřady a tance pro přivítání bohů.^[44]

Císařské zahrady z období Heian byly vodní zahrady, kde se návštěvníci plavili v elegantních lakovaných člunech, poslouchali hudbu, prohlíželi vzdálené hory, zpívali, četli poezii, malovali a obdivovali krajinu zahrady. Společenský život v zahradách nezapomenutelně popsala v klasickém japonském románu Příběh prince Gendžiho (源氏物語 Gendži Monogatari), v roce asi 1005 Murasaki Šikibu (紫 式部, asi 973 – asi 1014 nebo 1025). Stopy takového umělého jezera, Ósawa no ike (大沢池), v blízkosti chrámu Daikakudži (大覚寺) v Kjótu, lze stále vidět. Bylo postaveno císařem Saga (嵯峨), který vládl 809–823, a bylo inspirováno Tungtchingským jezerem (洞庭湖) v Číně.^[45]

Zmenšená replika Kjótského císařského paláce z let 794 n. l., Heian džingú (平安神宮), byla postavena v Kjótu v roce 1895 na oslavu 1100. jubilea města. Jižní zahrada je známa pro své třešňové květy (Hanami (花見)) na jaře a azalky （躑躅 cucudži） v časném létě. Západní zahrada je známá pro kvetoucí kosatce (菖蒲 (ajame)) v červnu a velké východní zahradní jezírko připomíná poklidné plavby lodí z 8. století.

Ke konci období Heian vytvořili stoupenci buddhismu Čisté země styl zahradní architektury nazývaný „Rajské zahrady“ reprezentující legendární Ráj na Západě, kde vládne Amida Buddha. Zahrady byly vytvářeny pro šlechtice, kteří chtěli prosadit svou moc a nezávislost na slábnoucím císaři.

Nejlepším existujícím příkladem Rajské zahrady z tohoto období je Bjódóin (平等院) v Udži, nedaleko Kjóta. Byla původně vilou Mičinagy Fudžiwary (藤原道長), (966–1028). Je postavena v tradičním stylu čínské dynastie Sung (宋朝) s chrámem na ostrově na jezeře. V chrámu se nachází pozlacená socha Buddhy Amitábha. V jezeře v přední části chrámu je malý ostrov bílých kamenů, což představuje horu Hóraisan (蓬萊山), domov osmi Nesmrtelných, ostrov je připojený k chrámu mostem, který symbolizuje cestu do ráje. Zahrada byla navržena pro rozjímání, ne jako rekreační zahrada. Spojuje se zde taoistická a buddhistická filozofie s krajinou a architekturou.^[46]

Sakuteiki nastiňuje tři obecné principy, které v tomto období tvoří základ zahradní tvorby. První pravidlo vyzývá k respektu k „přírodní krajině“ jako jednomu z archeotypů zahradní tvorby. Druhý princip radí aby si architekt při práci prostudoval díla mistrů a vzal v úvahu přání majitele a pak s vlastní invencí vytvořil vkusné dílo. Třetí princip označuje jako vzor „slavná místa malebné krajiny“ což se vztahuje k tematice úprav v zahradě. Poezie prostoupila všechny aspekty dvorního života v období Heian a zahrady příliš zjevně ovlivnily důkazy literárního vlivu a poezie.^[1]

Pozoruhodné stávající nebo znovuvytvořené zahrady z období Heian:

• Daikakudži (大覚寺)
• Bjódóin (平等院)
• Kjótský císařský palác (京都御所 Kjóto-gošo)
• Džóruridži (浄瑠璃寺)

V období Heian (10. až 12. stol.) se Japonsko pokouší ukončit epochu kopírování čínského stylu dynastie Tchang (唐). V oblasti zahradního designu jsou nicméně čínské kořeny zahradnictví stále mocnou sílou.

• 
  Jezero Ósawa (大沢) u chrámu Daikakudži (大覚寺) v Kjótu bylo částí starých císařských zahrad (809–823 n. l.).
• 
  Model rezidence a zahrady Východní Sandžó-dono (東三条殿) v Heiankjó (Kjóto) asi 1000 n. l.
• 
  Rekonstrukce císařského paláce Heian džingú (平安神宮) a zahrad z roku 794 n. l. v Kjótu provedená v 19. století.
• 
  Šlapáky v zahradě prvního císařského paláce Heian džingú v Kjótu.
• 
  Zdroj:https://cs.wikipedia.org?pojem=Japonská_zahrada
  Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.

  ---