Dragova doktrína (španělsky: La Doctrina Drago) je formulována v nótě argentinského ministra zahraničních věcí Luise Maria Draga adresovaného ministerstvu zahraničí Spojených států amerických a latinskoamerickým vládám z 29. prosince 1902.

Obsah dopisu

Drago v dopise reflektoval britsko-italsko-německý záměr přinutit Venezuelu, plnit své finanční závazky vůči nim. Nástrojem k tomu byla námořní blokáda venezuelských přístavů. Ministr Drago odkazoval na Monroeovu doktrínu a zdůraznil, že žádná z evropských ani jiných zemí, nedisponuje právem vojensky zasáhnout na západní polokouli za účelem vymožení svých dluhů.

Další osud

Dragova doktrína fakticky rozšiřovala Monroeovu doktrínu vyhlášením, že nejen evropské, ale žádné země včetně USA nemají právo na intervenci v Latinské Americe, odůvodněnou vymáháním dluhů. V roce 1904 přijaly Spojené státy americké Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně, hovořící o právu americké vojenské intervence v zemích Karibiku a Střední Ameriky, v případě jejich neschopnosti splácet své zahraniční dluhy. Cílem měla být ekonomická stabilizace těchto zemí a nepřipuštění případného vojenského zásahu ze strany věřitelů (tj. evropských států).

Modifikovaná verze této nóty byla přijata z iniciativy USA na konferenci v Haagu roku 1907, která hovořila o tom, že před dalšími akcemi musí být vyčerpána mírová řešení sporů (např. arbitráž, soudní proces).

Literatura

• PEČENKA, M.; LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-46-X. 

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.