A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Antická řecká filozofie tvoří nejdůležitější součást (západní) antické filozofie. Rozvíjela se zhruba v období od 6. stol. př. n. l. do konce starověku. Starořečtí filozofové jsou považováni za zakladatele západního vědeckého myšlení a mají pro filozofii dodnes zásadní význam, neboť otevřeli hlavní filozofické otázky a vypracovali základy filozofické metody. Už ve starověku se z filozofie vydělila astronomie, matematika a geometrie a filozofové položili základy většiny dalších věd.
Vznik
Řecká filozofie vznikla jako způsob racionálního uvažování a argumentování o otázkách o původu světa, o dobru a zlu, o postavení člověka, o povaze společnosti a podobně, na něž předtím odpovídal mýtus. Když se v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal rozvíjet dálkový obchod ve východním Středomoří a obchodníci se začali usazovat v přístavních městech mimo svůj domov, vznikly v těchto městech a osadách kulturně i jazykově smíšené společnosti. Lidé, kteří tu společně žili, byli vychováni v různých náboženstvích a kulturách a nesdíleli tedy tytéž tradice, jež ve starších, kulturně a nábožensky homogenních společnostech všechny spojovaly. Když na sebe narážely různé mytické tradice, začaly se navzájem zpochybňovat: tak přistěhovalci v řeckých městech pochybovali o výkladu světa, jak jej podávaly Homérovy a Hésiodovy básně, a naopak domácí Řekové odmítali jejich mytické tradice.
Filozofie vznikla nejprve v okrajových oblastech řecké kultury, v Iónii (tj. na západním pobřeží dnešního Turecka), na Sicílii a v jižní Itálii, kde k těmto střetům docházelo, a to jako způsob hledání „moudrosti“ čili pravdivého poznání skutečnosti a člověka, který by se neopíral o tradované autority, nýbrž pouze o rozumovou úvahu a argumenty. Ještě počátkem 6. stol. př. n. l. se athénský vládce Peisistratos snažil Homérovu autoritu obnovit, neměl však úspěch. Proti tomu totiž už stála začínající filozofie a jeden z prvních, Hérakleitos, výslovně odmítá Homéra i Hésioda, který podle něho „nezná ani den a noc“.[1] Naopak je „každému člověku dáno, aby dovedl poznat sám sebe a být rozumný.“[2] Přesně to je první program řecké filozofie.
Rozdělení
Kromě před-filozofického období mýtu, básnictví a konečně i tragédie můžeme období západní antické filozofie rozdělit zhruba do čtyř etap:
Předsókratovská filozofie (předsókratici)
(6. až 5. stol. př. n. l.) jež se zabývá hlavně otázkami po původu světa a možnostech pravdivého poznání. Hlavní střediska byla na východě v Iónii, na egejských ostrovech a na Sicílii.
- Starořecké básnictví (již od 8. století př. n. l.), částečně filozofické, zabývající se kosmogonií a kosmologii – Hesiodos, Ferekýdés, theogonické výklady Orfismu
- Sedm mudrců
- Milétská škola – Thalés z Milétu, Anaximandros, Anaximenés
- Pýthagorejská škola – Pýthagorás a jeho žáci, Alkmaión
- Elejská škola – Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje
- Iónská škola (příbuzná s Milétskou) – Hérakleitos z Efesu, Archelaos
- Pluralisté – Anaxagorás, Empedoklés
- Atomisté – Leukippos, Démokritos
Klasické období athénské filozofie
5. až 4. stol. př. n. l., též se nazývá vrcholné období, kdy se pozornost soustřeďuje na člověka a lidskou společnost, na podmínky dobrého života a začíná i soustavné studium přírody. Zdaleka nejdůležitějším střediskem jsou Athény a z jejich myšlenkového odkazu pak žijí i další období.
- Sókratés - 469–399 př. n. l.
- Platón - 427–347 př. n. l. a Platonismus
- Aristotelés - 384–322 př. n. l., založil školu Peripatetiků
- Xenofón – žák Sókratův a vedle Platóna hlavní pramen informací o Sókratovi
- Sofisté – Prótagorás z Abdér, Gorgiás z Leontín
- Kynismus – Antisthenés, Díogenés ze Sinópé
- Megarská škola – Eukleidés
- Kyrénská škola – Aristippos
- Élidská škola – Faidón
- Pyrrhonismus – Pyrrhón, bývá považován i za spoluzakladatele skepticismu
Helénistické období
(3. stol. př. n. l. až 2. stol. n. l.), které se obrací především k otázkám etiky či praktické filozofie a v němž pokračuje rozvoj jednotlivých věd. Středisko se posouvá do Alexandrie a později do Říma.
Vyústění a pokračování
Latinská filozofie
(1. stol. stol. př. n. l. až 5. stol. n. l.), jež se věnuje hlavně otázkám práva, spravedlnosti a dobré vlády, postupně přechází od řečtiny k latině, a v němž se také začínají prosazovat východní vlivy a zejména křesťanství. Mezi řeckými a římskými filozofy je i řada filozofů, kteří nepatřili pod žádnou školu.
Mezi hlavní myšlenkové proudy a postavy té doby patří:
- Stoicismus – Zénon z Kitia, Seneca, Epiklétos, Marcus Aurelius
- Epikureismus – Epikúros, Titus Lucretius Carus, Quintus Horatius Flaccus
- Skepticismus - Zenón z Kitia, Pyrrhón z Élidy
- Eklekticismus – Marcus Tullius Cicero, Filón Alexandrijský
- Novoplatónismus – Plótínos, Iamblichos, Proklos, Boëthius.
- Novopythagoreismus – Apollonios
Židovství a patristika
S křesťanstvím vstoupily do antického světa zásadně odlišné židovské představy jediného Boha, který není součástí světa jako bohové řečtí, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným pánem, pevného spojení náboženství s morálkou a s důrazem na individuální jednání každého člověka. Křesťanský Bůh se ale k člověku výslovně obrací svým Zjevením a dává mu naději na velkolepou budoucnost, křesťanskou spásu, které je ovšem podmíněna jeho jednáním, pokáním a láskou. Ze spojení židovského, křesťanského a antického duchovního světa vznikla koncem starověku křesťanská teologie a patristická literatura, na niž později navázala i středověká filozofie.
Odkazy
Poznámky
Související články
Literatura
- Patočka, J., Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964
- Patočka, J., Sókratés, Praha 1991
- Patočka, J., Evropa a doba poevropská, Praha 1992
- Patočka, J., Platón, Praha 1992
- Rádl, E., Dějiny filosofie I/II. Praha 1999
- Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996.
- Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999. ISBN 80-7185-243-0
- Velká řada dějin filosofie v nakladatelství Oikúmené:
- Kirk - Raven - Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha 2004
- Graeser, A., Řecká filosofie klasického období. Praha 2001
- Long, A. A., Hellénistická filosofie. Praha 2003
- Armstrong, A. H., Filosofie pozdní antiky. Praha 2002
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu antická řecká filozofie na Wikimedia Commons
- Stanford Encyclopedia of Philosophy - en
- Internet Encyclopedia of Philosophy - en
- Karl Vorländer, Geschichte der Philosophie (1902) - de
- Victor Cousin, Histoire générale de la philosophie - fr.
Texty ke stažení
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk