A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Řecký oheň (též byzantinský oheň či tekutý oheň) byla zbraň používaná Byzantinci. Šlo o tekutou zápalnou směs, která hořela i ve styku s vodou. Byzantinci ji používali zejména v námořním boji, ale existovala i v ručním provedení pro případ dobývání měst.
Objev
Historická zpráva o jakémsi neuhasitelném ohni, který se inicioval zapálením směsi síry, smůly, koudele, roztlučeného kadidla a pilin ze sosnového dřeva, se dochovala již z poloviny 4. století př. n. l.[1] Ale první zmínku o řeckém ohni zaznamenal ve své kronice Chronografia, která vznikla někdy mezi léty 810–815, byzantský mnich Theofanes Homologetes. V ní uvedl, že roku 6165 byzantsko-řeckého kalendáře (656 podle našeho letopočtu) k Byzantincům přeběhl mechanik Kallinikos ze syrské Héliopole, který pak okolo roku 673 vynalezl řecký oheň a předpis na jeho výrobu předal císaři Konstantinovi IV.
Použití
Řecký oheň byl poprvé použit v roce 678, kdy byzantská flotila s jeho pomocí odrazila obléhání Konstantinopole Araby. Stejným způsobem bylo zničeno arabské vojsko obléhající byzantskou metropoli v letech 717–718 nebo vojsko kyjevského knížete Igora roku 941. Řeckému ohni bývá připisována zásluha o značné prodloužení existence Byzantské říše – pečlivě utajovaný postup jeho výroby poskytoval Byzanci značnou výhodu nad nepřátelskými armádami přes pět set let. Až roku 1210, kdy se po několikaletém období zmatků v byzantské říši musel byzantský císař Alexios III. zbavený trůnu uchýlit pod ochranu rúmského sultána Kajhusrava I., a ten ho ustanovil velitelem svého vojska, se zřejmě znalost výroby řeckého ohně dostala i k Arabům, protože ti ho použili v roce 1218 při obléhání egyptské pevnosti Damietta pátou křížovou výpravou. Zachovala se dobová líčení účinnosti této zbraně. Účastník sedmé křížové výpravy Jean de Joinville o řeckém ohni napsal, že letěl vzduchem „jako velký soudek s ocasem dlouhým jako kopí. Hluk, který tropil, byl jako hřmění a vypadal jako drak... V noci svítil tak, že jsme mohli vidět předměty v našem táboře tak jasně, jako za dne.“[2]
Poslední zmínka o řeckém ohni pochází z roku 1453, kdy při dobývání Konstantinopole Turky ohně použili jak Byzantinci, tak Turci. Když se znalost výroby řeckého ohně rozšířila mezi ostatní národy, ztratila strategický význam a byla brzy vytlačena nově nastupujícími zbraněmi palnými. Výrobní postup časem upadl v zapomnění a byl nadobro ztracen.
Primárně se řecký oheň používal při námořních bitvách proti posádkám nepřátelských lodí (nikoli tedy k ničení lodí samotných). Na palubě lodi se nad ohništěm zahříval kotel se zápalnou směsí, výpary pod tlakem se odváděly trubkou na oplechovanou příď lodi, kde se zapálily. Výsledkem byl výšleh plamene, který byl doprovázen hlasitým burácením. Existovala i „protipěchotní“ pozemní verze, stejně tak byly nádoby naplněné řeckým ohněm vrhány katapulty na dřevěná opevnění apod. Při dobývání městských hradeb se používala příruční verze nazývaná cheirosifón připomínající moderní plamenomety. Oheň se nedal uhasit vodou, ta mu jen dodávala na intenzitě, podle dobových svědectví ho bylo možné uhasit jen octem[3] nebo močí.[4]
Pokusy o odhalení receptury
Výroba řeckého ohně byla jedním z nejpřísněji střežených státních tajemství Byzance. Císař Leon VI. Moudrý, který ve svém traktátu o vojenství Taktika, sepsaném v letech 895–908, popisuje způsoby použití řeckého ohně, povolil jeho výrobu jen v utajených laboratořích. Další císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jeho výrobu prohlásil za státní tajemství a ve svém spise De administrando imperio (vznikl mezi roky 948–952) nabádá syna, pozdějšího císaře Romana:
„Musíš se starat především o řecký oheň a pakliže se někdo opováží tě o něj požádat, tak jako často žádali nás, odmítej tyto prosby a odpovídej, že oheň byl zjeven Konstantinovi, prvnímu císaři křesťanů andělem. Pro výstrahu svým následovníkům nařídil veliký císař vytesat do oltáře v chrámu kletbu na toho, kdo by se odvážil předat tento objev cizozemcům...“[3]
Jak hluboce bylo tajemství výroby uchováváno dokládá fakt, že sama vzdělaná byzantská princezna Anna Komnenovna, nejstarší dcera císaře Alexia I., která měla přístup do státního archívu, ho neznala. Ve svém díle Alexias, které vytvořila někdy kolem roku 1148, se domnívala, že základními složkami pro výrobu řeckého ohně byly smůla, síra a tekutina z nějaké dřeviny. Arabský rukopis z doby kolem roku 1193 kromě síry a smůly zmiňuje ropu a dehet. Učený dominikánský mnich Vincenc z Beauvais v první polovině 13. století napsal, že k výrobě řeckého ohně je zapotřebí kromě síry a dehtu ještě opoponax (pryskyřice z některých druhů akácií) a holubí trus. To vše se mělo rozpustit v terpentýnu nebo v kyselině sírové a poté předestilovat. Ve vojenské příručce z pozdního 13. století s názvem Liber ignium ad comburendos hostes neboli O využití ohně ke spálení nepřítele, jejímž autorem je takzvaný Marcus Graecus (jeho historická existence je nejistá), se jako složení řeckého ohně uvádí jen síra, ropa a koudel. Novodobě se jako o dalších složkách uvažuje o asfaltu a páleném vápnu[5] či lehkých frakcí vzniklých při destilaci nafty ve formě rosolovité kapaliny.[6] Vše to jsou jen hypotézy, které nebyly v praxi potvrzeny.
Dnes je znám „novodobý“ řecký oheň, tzv. super napalm, což je samozápalná směs vzniklá přidáním slitiny sodíku a hořčíku. Zapaluje se při styku s vlhkostí, hoří ve vodě i na sněhu. Nelze jej však použít za suchého počasí – sodík a draslík reagují jen s vlhkým prostředím. Super napalmu lze naopak velmi výhodně použít při špatných povětrnostních podmínkách a oblastech s vysokou vlhkostí. Směs se vzněcuje po dopadu, případně s malým zpožděním, po rozstříknutí na cíl.
Reference
- ↑ TAKTIKÓS, Aineiás. O obraně měst. Praha: Svoboda, 1977. (Antická knihovna; sv. 36).
- ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 2000. S. 201.
- ↑ a b IVOLGIN, Alexandr. Tajemství řeckého ohně. In: Záhady staletí. Praha: Lidové nakladatelství, 1980. 26-048-80. S. 72 – 80.
- ↑ TARABA, Lukáš. Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565. 1. vyd. Praha: Epocha, 2016. 276 s. (Polozapomenuté války; sv. 39). ISBN 978-80-7557-031-4. Kapitola Živí mrtví, s. 129.
- ↑ STETTBACHER, Alfred. Fortschrittliche Sprengtechnik. Berlin: Pansegrau, 1937. (německy)
- ↑ PARTINGTON, James Riddick. A History of Greek Fire and Gunpowder. Cambridge: W. Heffer & Sons, 1960. Dostupné online. ISBN 0-8018-5954-9. (anglicky)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu řecký oheň na Wikimedia Commons
- ИВОЛГИН, Александр. Тайна греческого огня. In: Тайны веков. Москва: Молодая гвардия, 1978. Dostupné online. S. 252 – 258. (rusky) Archivováno 10. 4. 2020 na Wayback Machine.
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk