Árie původně označovala v hudbě výraznou melodii, kterou obvykle, i když ne vždy, interpretoval zpěvák. V baroku byla instrumentální podoba árie (také zvaná air) běžnou součástí taneční suity. V současnosti je árie nejčastěji označením skladby pro jeden hlas s orchestrálním doprovodem.

Árie nemá pevně danou formu. Některé árie mají dvě části – pomalou v lichém taktu a poté rychlejší v taktu sudém. Další rozšířenou formou je tzv. aria da capo, která má trojdílné schéma A B A.^[1] Třetí část je opakováním první části a zpěvák má možnost improvizovat a přidáním melodických variací a ozdob předvést své umění.

Árie bývají součástí větších hudebních děl – oper, oratorií nebo kantát. Existují však i tzv. koncertní árie, což jsou samostatné skladby určené k provedení na pěveckých recitálech. Příkladem je Beethovenova árie Ah! Perfido.

Operním i koncertním áriím často předchází recitativ. V něm je „odvyprávěna“ dějová linka, zatímco v melodické árii je zdůrazněn lyrický, emotivní obsah.

Odkazy

Reference

Literatura

• JIRÁK, Karel Boleslav. Nauka o hudebních formách. 6., přeprac. vyd., 1. vyd. v Pantonu. Praha: Panton, 1985. 405 s.

Externí odkazy

• (anglicky) Databáze árií
• Slovníkové heslo árie ve Wikislovníku