A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Jacques Lacan | |
---|---|
Rodné jméno | Jacques Lacan |
Narození | 13. dubna 1901 3. obvod |
Úmrtí | 9. září 1981 (ve věku 80 let) 6. pařížský obvod |
Příčina úmrtí | kolorektální karcinom |
Místo pohřbení | Guitrancourt |
Povolání | psychiatr, psychoanalytik a překladatel |
Alma mater | Collège Stanislas (1907–1918) Lékařská fakulta v Paříži (1919–1932) |
Témata | psychoanalýza, psychiatrie a lingvistika |
Významná díla | Écrits Seminars of Jacques Lacan |
Manžel(ka) | Marie-Louise Blondin (1934–1941) Sylvia Batailleová (1953–1981) |
Děti | Judith Miller Sibylle Lacan Caroline Roger-Lacan |
Příbuzní | Marc François Lacan[1] (sourozenec) Jacques-Alain Miller (zeť) Fabrice Roger-Lacan (vnuk) Cyril Roger-Lacan (vnuk) |
Vlivy | Sigmund Freud Ferdinand de Saussure Alexandre Kojève Martin Heidegger |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jacques-Marie Émile Lacan známější jako Jacques Lacan (13. dubna 1901, Paříž – 9. září 1981, Paříž) byl francouzský psychoanalytik.
Byl klíčovou postavou postmoderní psychoanalýzy. Jeho myšlenky měly velký dopad na literární teorii, ohlas našly zejména v Evropě, málo však dosahují k anglofonním autorům, mimo jiné pro obtížnost překladu Lacanova díla. Jeho práce bývají přiřazovány ke strukturalismu, poststrukturalismu či dekonstruktivismu. K jeho klíčovým konceptům patří fáze zrcadla, imaginární/symbolické či reformulace oidipovského komplexu ("jméno otce").
Surrealismus a surrealistická psychoanalýza
Cesta k psychoanalýze vedla u Lacana přes surrealismus, přátelil se s André Bretonem a publikoval eseje v prvních surrealistických časopisech. Jeho verze psychoanalýzy, kterou později rozvinul, je někdy chápána právě jako "surrealistická psychoanalýza", jednak pro poetický, nesoustavný styl (S. Turkle za jeho vzor považuje Mallarméa[2]), pro nesrozumitelnost (S. Schneidermann považuje Lacanovy statě, zejména jeho proslulé neologismy, za nepřeložitelné[3]), ale i z hlubších důvodů - M. Oliner se domníval, že Lacan se svým stylem pokoušel o jakési filozofující "automatické psaní", o bezprostřední zpřítomnění a ztělesnění nevědomí, o což usilovali i surrealističtí umělci.[4]
Lacan je také považován za autora "typicky francouzského". Psychoanalytik Stephen Mitchell napsal: "Jeho dílo je patrně nejlepším příkladem toho, jak psychoanalýza v různých zemích získává výrazně národní charakter. Lacanovy přednášky, to byla představení plná koncepčního a slovního žonglování typického pro francouzskou inteligenci: hojné filozofické, politické a literární odkazy a narážky, pohrdavý, bojovný postoj a spletité spojení autoritářské libovůle a protiautoritářského odporu. (...) Je úmyslně temný, nejasný, prchavý, provokativně obtížný.".[5]
Návrat k Freudovi
Lacan na počátku 50. let ohlásil, že usiluje o "návrat k Freudovi", přestože se tehdy zdálo, že psychoanalýza již vychází z módy. Podle Lacana jsou ovšem nejdůležitějšími Freudovými texty ty napsané před rokem 1905, tedy ty před sexuální teorií, věnované snům, symptomům, přeřeknutím apod. Podle Lacana byl Freud revoluční především svou sémiotikou a potřeboval propojit s učeními Ferdinanda de Saussura, Romana Jacobsona a antropologa Clauda Lévi-Strausse. Proto také Lacan pohrdal britskými a americkými autory, neboť pro ně bylo ústředním tématem psychoanalýzy Ego (Já), anebo vztahy. Pro Lacana je jím však jazyk. Jazyk dle Lacana mluví skrze člověka, nikoli člověk skrze jazyk, a jazyk splývá s nevědomím (tzv. Druhý v nás).
Lacan se však brzy dostal do vážných sporů s Pařížskou psychoanalytickou společností, to když začal experimentovat s krátkými seancemi – někdy své pacienty poslal domů za pár minut, když se mu zdálo, že ten den nic podstatného již neřeknou. Kvůli tomuto porušování základních pravidel psychoanalytické techniky byl Lacan silně kritizován, načež roku 1953 pařížskou společnost opustil. Sdružení, jichž byl posléze členem, měla zakázán vstup do Mezinárodní psychoanalytické asociace. Roku 1964 Lacan založil vlastní společnost École Freudienne k šíření vlastního učení. V té době již byl intelektuální celebritou, jeho semináře přitahovaly řadu studentů, zejména radikálních, a Lacanovo učení a osobnost tak sehrály významnou úlohu v neklidu na univerzitách na konci 60. let a v Pařížském máji 1968.
Oidipovský komplex
Lacan se hlásí k Freudovu konceptu oidipovského komplexu, poněkud ho však reinterpretuje. Nejprve dítě nevnímá matku jako oddělenou bytost a využívá ji k plnění potřeb. Pak však pochopí její oddělenost, a to je pro Lacana klíčový moment vývoje, "základní Nesvár" lidského života. V tu chvíli se zrodí touha, primárně touha po znovusplynutí s matkou, která je však neukojitelná. Podle Lacana chce dítě objevenou propast mezi sebou a matkou překlenout tím, že bude pro matku vším, chce ztělesnit vše, po čem matka touží. V oidipovském stadiu pak zjistí, že matka touží po falu, chce se tedy stát jejím falem. Jenže zjistí, že naplnění této touhy stojí v cestě otec – jednak si dělá na matku nárok, jednak má falus. Dítě se buď proti tomuto otci vzbouří, tehdy bude psychotické, nebo jeho moc akceptuje a přijme ho jako Zákon, který navždy zakazuje znovusplynutí s matkou. Akceptace Zákona také znamená, že dítě již nemůže být falem matky, je tedy o tento symbolický falus obráno, je "vykastrováno". Přesměruje svou touhu v oidipovském komplexu do falických drah, ale pod tím bude vždy "toužit po něčem jiném".
Zákon také úzce souvisí s jazykem, přijetí Zákona značí též přijetí jazyka. Proto také oidipovský komplex nemůže odvrátit nepřítomnost otce, neboť už tím, že matka užívá jazyk, zpřítomňuje otcovskou autoritu, která narušuje vztah dítěte a matky. Z této teorie též vyplývá, že falus je zcela výjimečný znak, vlastně první, ustavující označující, ústřední bod symbolického řádu. Tento důraz vedl kritiky k označování lacanismu jako "falocentrického". To však nezabránilo, aby se nestal inspiračním zdrojem – trochu paradoxně – především feminismu (Julia Kristeva, Juliet Mitchellová, Luce Irigarayová).
Bibliografie
- De la psychose paranoïaque dans ses rapports avec la personnalité
- Écrits
- Le Séminaire
- Autres écrits
Odkazy
Reference
- ↑ OPAC SBN. Dostupné online. .
- ↑ Turkle, S.: Psychoanalytic politics: Freud's French revolution, Cambridge, MIT Press 1978.
- ↑ Schneidermann, S.: Jacques Lacan: The death of an intellectual hero, Cambridge, Harvard University Press 1983.
- ↑ Oliner, M.: Cultivating Freud's garden in France, New York, Jason Aronson 1988.
- ↑ Mitchell, Stephen, Blacková, Margaret: Freud a po Freudovi, Praha, Triton 1999.
Literatura
- Lacan, Jacques. Smysl litery. Slovo a smysl, roč. XIII, č. 25, 2016. Dostupné online[nedostupný zdroj.
- Mitchell, Stephen, Blacková, Margaret: Freud a po Freudovi, Praha, Triton 1999.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Jacques Lacan na Wikimedia Commons
- Osoba Jacques Lacan ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jacques Lacan
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk