A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | Q | R | S | T | U | V | W | X | Y | Z | 0 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9
Stanislav Sucharda | |
---|---|
Narození | 12. listopadu 1866 Nová Paka Rakouské císařství |
Úmrtí | 5. května 1916 (ve věku 49 let) Praha-Bubeneč Rakousko-Uhersko |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov[1] |
Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
Povolání | sochař, učitel a medailér |
Příbuzní |
|
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Stanislav Sucharda (12. listopadu 1866 Nová Paka[2] – 5. května 1916 Praha-Bubeneč[3]) byl český sochař, medailér a designér. Vytvářel monumentální sochařská díla jako pomník Františka Palackého v Praze, medaile a plakety.
Život
Pocházel ze staré řezbářské a sochařské rodiny Suchardů na Novopacku, jejímž zakladatelem byl Jan Sucharda (1770–1820).[4] Stanislavův otec byl Janův vnuk Antonín Sucharda, matka Anna byla rozená Šádková, dcera novopackého mlynáře. Stanislav měl čtyři sourozence a všichni se podíleli na činnosti rodinné dílny. Bratři Bohuslav a Vojtěch jako sochaři, sestry Anna a Miroslava se staly malířkami.[5]
Stanislav Sucharda začal studovat sochařství u Josefa Maudera na Uměleckoprůmyslové škole (1884) a po krátkém pobytu na Vídeňské akademii přešel do Prahy, kde roku 1892 absolvoval jako žák J. V. Myslbeka na Uměleckoprůmyslové škole (1886–1892). Na škole zůstal jako Myslbekův asistent a pomocný učitel modelování.
Všichni členové rodiny Suchardových byli aktivními členy Sokola a po příchodu do Prahy Stanislav působil v místní organizaci jako cvičitel. Pro Sokol vytvořil množství plaket, odznaků a reliéfů.[5]
Roku 1894 se oženil s Annou Grohovou (1870–1923), s níž měl syna Stanislava (* 1896) a dceru Martu (1899–1986). Dekretem c. a k. ministerstva kultu a vyučování byl 28. února 1899 jmenován řádným profesorem.[6] V letech 1894–1915 působil jako profesor sochařství Umělecko-průmyslové školy v Praze. Podnikl zahraniční studijní cesty do Německa, Francie a Itálie (1889–1892, se svým otcem), později sám navštívil Francii a Anglii (1903), Holandsko a Belgii (1905), Itálii a Francii (1907, 1908), Anglii, Belgii a Německo (1908) a znovu Francii (1909). Počátkem 1. světové války společně s bratrem Vojtou narukovali jako vojáci na východní frontu. Na následky válečného zranění zemřel po návratu do Čech předčasnou smrtí roku 1916, zatímco Vojta upadl do ruského zajetí.
V letech 1895–1896 pro něj architekt a stavitel František Schlaffer podle návrhu Jana Kouly postavil vilu v Praze – Bubenči ve Slavíčkově ulici čp. 151/15, jejíž ateliér ale po Suchardově vítězství v soutěži na pomník Františka Palackého pro vytvoření tak rozsáhlého díla nestačil; proto mu v letech 1904–1907 architekt Jan Kotěra vyprojektoval a postavil nedaleko novou vilu s ateliérem ve Slavíčkově ulici čp. 248/VII. Ve vile se nachází muzeum Stanislava Suchardy a jeho odkaz udržuje nadace, založená v roce 2008 jeho vnuky. [7]
Byl členem SVU Mánes od roku 1896 a členem České akademie věd a umění (1901). V letech 1900–1904, 1906, 1909 a 1911 byl předsedou SVU Mánes.[8]
Dílo
Jeho rané dílo v období 90. let bylo ovlivněno převládajícím silným patriotickým cítěním i Myslbekovým realismem. Zájem o selský lid a rodinná a intimní povaha reliéfní kompozice Ukolébavka (1892) mu získala popularitu a také Reichelovu cenu vídeňského Künstlerhausu. V dalších reliéfech a plaketách se uplatňuje symbolistní a secesní stylizace (Vrba, 1897, Mzda). Od počáteční plné plasticity postupně přechází ke snižování reliéfu až téměř k jeho pozadí a ve stále větší míře uplatňuje účinek světla.[9]
Francouzské vlivy, inspirované zejména Augustem Rodinem po jeho výstavě v Praze (1902), se projevily potřebou integrovat všechny moderní směry v sochařství a rozvinutím Suchardova vlastního lyrického cítění v secesním stylu a v ideovém souznění se svými vrstevníky a přáteli, jimiž byli malíři František Bílek a Jan Preisler, sochař Josef Mařatka a architekt Jan Kotěra. Dokladem spolupráce s Kotěrou jsou Suchardovy figurální dekorace u vchodu do Národního domu v Prostějově nebo na průčelí muzea v Hradci Králové.
Sucharda byl již svými současníky velmi ceněn, nejen jako sochař monumentální plastiky. Jeho vrcholným dílem je pomník Františka Palackého v Praze, který době svého vzniku symbolizoval úspěšnou emancipaci českého národa a jeho cestu k vlastní státnosti. V roce 1901, kdy spolu s architektem Aloisem Dryákem získali v soutěži 1. cenu, obdržel Sucharda také Řád Františka Josefa. Bronzové sochy symbolizují mýtus o znovuzrození českého národa, zatímco vlastní sedící figura Františka Palackého, která vznikla později, má modernější a zjednodušený tvar oproštěný od detailů.[10]
Věnoval se také komorním formátům – plaketám, dekorativním reliéfům tepaným z mědi či odlévaným z litiny, medailím a odznakům v nízkém reliéfu. Jeho medailérská tvorba zahrnuje na 150 položek.[5] Obdržel řadu mezinárodních ocenění (1904 – stříbrná a zlatá medaile na světové výstavě v St. Louis, první cena v soutěži na prémii Rakouské společnosti pro podporu medailérského umění a drobné plastiky (medaile Jaro), třetí cena v soutěži vídeňského uměleckoprůmyslového muzea, malá zlatá medaile na umělecké výstavě v mnichovském Glasplastu, 1910 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Bruselu, 1913 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Gentu). Roku 1915 se Sucharda stal prvním profesorem medailérské školy na pražské Akademii.
K jeho spolupracovníkům patřil Jože Plečnik, na jehož podnět vytvořil plakety a reliéfy zdobené českými polodrahokamy, většinou používané hradní kanceláří jako čestné dary. Suchardu inspiroval také k realizaci pomníkových kompozic, jako První Pražané, Nanebevzetí Husa, Žižka.[5]
Sucharda je autorem množství podobizen významných osobností, příbuzných, přátel i prací na zakázku. Vrchol jeho portrétního umění představují ženské hlavy z let 1910–1916. Kolem roku 1910 se Sucharda seznámil s Vlastou Zindlovou, která se stala jeho přítelkyní a jejíž tvář je zachycena na mnoha kresbách, reliéfech i plastikách.[5]
Známá díla
- Nejznámější komorní díla: Vltava, Praha, Ukolébavka, Vrba – náměty ze selského života, národopisné idylické reliéfy mánesovské inspirace, příbuzné práce navrhovali také Quido Kocian nebo František Úprka; Suchardova reliéfní kompozice Ukolébavka je motivem tří československých poštovních známek z roku 1937 (autor: grafik a rytec Bohumil Heinz).
- Plastická výzdoba levého křídla Wilsonova nádraží v Praze
- Pomník Františka Palackého v Praze (1912), architektonickou část navrhl Alois Dryák
- Reliéfy pro secesní vily v Praze: Pieckova vila čp. 234/IV v Mickiewiczově ulici 3 na Hradčanech,[zdroj? vlastní Suchardova vila s ateliérem v Bubenči[11]
- Plastická výzdoba Obecního domu v Praze
- Pomník Mistra Jana Husa, Pečky (1913–1914)
- S Frantou Anýžem se podílel na dekorativní výzdobě při dostavbě katedrály sv. Víta, v kapli sv. Václava to je náhrobní tumba sv. Václava a na ní stojící tabernákl se svícny (1916), projekt zůstal nedokončen
- Dvě portrétní plastiky slavných osobností ve foyeru Národního divadla
- Busty J. S. Presla (1898), Jana Norberta z Neuberka (1898), Václava Hanky (1900) a knížete Rudolfa Kinského (1899), všechny v Pantheonu Národního muzea v Praze; odlité v bronzu
- Sochy na fasádě Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici od arch. Antonína Wiehla a Osvalda Polívky. 536/I v Praze 1, Rytířská 2, 22, 29 (1892–1894)[12]
- Socha Krista uzdravujícího, ve výklenkové kapli na Křížové cestě v Chlumu u Lomnice nad Popelkou na Semilsku
- Plakety a medaile k odhalení pomníku Františka Palackého
- Odznaky pro Všesokolské slety 1908, 1912 (razil Fr. Anýž)
- Bronzové plakety – novoročenky Franty Anýže
- Plaketa s portréty dětí Jindřicha Waldese
- Cyklus plaket s motivy z Erbenovy Kytice
- Alegorické figury sedících žen na rizalitech Muzea východních Čech v Hradci Králové[13]
Pozůstalost
Umělecká pozůstalost je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, jednotlivá díla jsou v Národní galerii v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, v Národním muzeu a v regionálních muzeích v Nové Pace a v Hořicích. Rukopisná pozůstalost zůstala v majetku rodiny.
Odkazy
Reference
- ↑ hrob sochaře Stanislava Suchardy na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 . . Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06.
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Gotharda v pražské Bubenči
- ↑ Jaroslav Duchoň – Nová Paka byla kolébkou řady významných osobností, Hradecké noviny.
- ↑ a b c d e KRUMHOLZ, Martin. Stanislav Sucharda (1866–1916): Tvůrčí proces. Praha: Nadace Muzeum Stanislava Suchardy, 2019. 30 s. ISBN 978-80-270-6996-5.
- ↑ Archiv hl. m. Prahy, Konskripční přihlášky obyvatel Prahy z let 1830–1920
- ↑ Muzeum Stanislava Suchardy | Stanislav Sucharda. stanislav-sucharda.cz . . Dostupné online.
- ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 126
- ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 74
- ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 75
- ↑ Suchardova vila . Nadace Stanislava Suchardy, 2013 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-06.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ Historie stavby muzea v HK
Literatura
- Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, ISBN 978-80-87376-01-0
- Martin Krummholz, Stanislav Sucharda 1866-1916, kat. 32 s., Městské muzeum, Nová Paka 2006
- Metamorfózy politiky - pražské pomníky 19. století, kolektiv autorů, editorky Kateřina Kuthanová a Hana Svatošová. Praha 2013.
- Obecní dům v Praze, díly I.–II., Praha 1995.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Stanislav Sucharda na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Stanislav Sucharda
- Stanislav Sucharda v informačním systému abART
- Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Sucharda, Stanislav 1866
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: Mikoláš Aleš |
1896–1899 Stanislav Sucharda |
Nástupce: Karel Ludvík Klusáček |
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: Karel Ludvík Klusáček |
1900–1904 Stanislav Sucharda |
Nástupce: Max Švabinský |
Text je dostupný za podmienok Creative Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších podmienok. Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky použitia.
Antény
Chemické zdroje elektriny
Chladenie v elektrotechnike
Elektrická sústava automobilu
Elektrická trakcia
Elektrické prístroje
Elektrické súčiastky
Elektrické spotrebiče
Elektrické stroje
Čítanie (elektrotechnika)
Činný výkon
Štatistická dynamika
Živý vodič
Admitancia
Antiparalelné zapojenie
Asynchrónny motor
Blúdivý prúd
Bočník (elektrotechnika)
Diak (polovodičový prvok)
Displej s kvapalnými kryštálmi
Elektrická inštalácia
Elektrická rezonancia
Elektrická sila
Elektrická vodivosť
Elektrické zariadenie
Elektrický obvod
Elektrický zvonec
Elektroenergetika
Elektromer
Elektrometer
Elektromobil
Elektromotor
Elektromotorické napätie
Elektrotechnický náučný slovník
Elektrotechnika
Elektrotechnológia
Fázor
Faradayova klietka
Frekvencia (fyzika)
Graetzov mostík
Impedancia
Indukčnosť
Induktancia
Istič
Izolácia (elektrotechnika)
Izolant
Jadro vodiča
Jednobran
Jednosmerný prúd
Joulovo teplo
Katóda
Koaxiálny kábel
Kompenzácia účinníka
Konduktometria
Konektor (elektrotechnika)
Korónový výboj
Lanko (elektrotechnika)
Leptanie
Logické hradlo
Magnetická susceptibilita
Magnetizácia (veličina)
Merný elektrický odpor
Mobilné zariadenie
Napájací zdroj
Napäťový chránič
Napäťový násobič
Nortonova veta
Odpínač
Odpojovač
OLED
Olovený akumulátor
Paralelné zapojenie
Peltierov článok
Plošná hustota elektrického prúdu
Poistka (elektrotechnika)
Posuvný prúd
Prúdový chránič
Prenosové médium
Prieletový klystrón
Primárny elektrochemický článok
Reaktancia
Rekuperácia (dopravný prostriedok)
Relé
Reproduktorová výhybka
Rezistancia
Rozhranie (interface)
Sériové zapojenie
Seebeckov jav
Sekundárny elektrochemický článok
Settopbox
Skrat
Sonar
Spínač
Spínaný zdroj
Straty v mikropásikových vedeniach
Striedavý prúd
Stupeň ochrany krytom
Svetelná výbojka
Symetrizačný člen
Technická normalizácia
Tepelné relé
Tepelne vodivostný detektor
Termočlánok
Théveninova veta
Transformátor
Transformátor s fázovou reguláciou
Trojfázová sústava
Tuhá fáza (elektronika)
Tyratrón
Usmerňovač (elektrotechnika)
Uzemnenie
Uzol (vodiče)
Vírivý prúd
Výbojka
Varistor
Ventilátor
Vodič (elektrotechnika)
Voltov stĺp
Vstavaný systém
Zásuvka (elektrotechnika)
Zdroj (elektrotechnika)
Zisk antény
Text je dostupný za podmienok Creative
Commons Attribution/Share-Alike License 3.0 Unported; prípadne za ďalších
podmienok.
Podrobnejšie informácie nájdete na stránke Podmienky
použitia.
www.astronomia.sk | www.biologia.sk | www.botanika.sk | www.dejiny.sk | www.economy.sk | www.elektrotechnika.sk | www.estetika.sk | www.farmakologia.sk | www.filozofia.sk | Fyzika | www.futurologia.sk | www.genetika.sk | www.chemia.sk | www.lingvistika.sk | www.politologia.sk | www.psychologia.sk | www.sexuologia.sk | www.sociologia.sk | www.veda.sk I www.zoologia.sk