Bělení textilií je chemická úprava, jejímž hlavním účelem je odstranění (přirozeného) zbarvení, odstranění rostlinných nečistot a tuků a zvýšení savosti zušlechťovaného materiálu.

Bělení textilií z celulózových vláken (bavlna, len, konopí příp. juta) se provádí různými louhy, živočišná vlákna se bělí kombinací redukčních a oxidačních prostředků.^[1]

Z historie bělení

Bělení textilií slunečními paprsky bylo známé již ve 3. tisíciletí před n. l. V 11. a 12. století byli platili nizozemští odborníci v celém tehdejším světě za nejlepší výrobce bělených lněných tkanin. Jejich metoda bělení, po dlouhou dobu přísně tajená, spočívala v kombinaci účinků slunečního světla s louhováním a namáčením textilie v podmáslí. Celá procedura trvala asi 8 týdnů. V roce 1746 začal Angličan Roebuck používat zředěnou kyselinu, později kyselinu sírovou, namísto podmáslí a tím se krátila doba na bělení na cca 1 den. Koncem 18. století zavedl Skot Tennant jako bělící prostředek chlorové vápno.^[2] Od konce 20. let 20. století se k bělení používá převážně peroxid vodíku, který v 21. století z ekologických důvodů téměř zcela nahradil dosavadní chlornan sodný^[3]

Způsob zpracování

Bavlna a směsi s chemickými vlákny

se bělí oxidací peroxidem vodíku ${\displaystyle H_{2}O_{2}}$ a (z ekologických důvodů stále méně) chlornanem sodným ${\displaystyle NaClO}$ v alkalickém prostředí. Při chemických reakcích spolupůsobí různé pomocné prostředky (aktivátory, stabilizátory).^[4]

Vlákenné vločky a příze se bělí v aparátech.^[5]

Tkaniny se zpracovávají většinou jako předúprava k barvení za široka nebo v provazci, pleteniny v kádích (nebo pěchovacích aparátech) nebo podobně jako tkaniny obvykle za následujících podmínek:^[1]

Strojní zařízení: ^[4]

Kontinuální linky často obsahují vyvářku, několikanásobné bělení, praní a sušení

Diskontinuální zařízení (např.: napouštěcí oddíl – ždímací válce - propařovací šachty – reakční komory) s výhodou podstatně nižší spotřeby energie

Bělení lýkových vláken

je velmi podobné jako u bavlny. Zde se rozlišují 1 až 4 bělicí pochody, plně bělený materiál ztrácí nejméně 20 % váhy.

U juty se dá jen velmi obtížně dosáhnout úplné bělosti, vlákna pozbývají bělením až 40 % pevnosti.

Vlna

se nebělí tak často jako rostlinné materiály. Bělicí úpravou se nedá dosáhnout stejný efekt jako u rostlinných vláken, výsledkem je často jen podstatně světlejší barevný odstín. Provádí se zpravidla kombinací redukce (s ${\displaystyle NaHSO_{3}}$ a ${\displaystyle Na_{2}S_{2}O_{5}}$) a oxidace (${\displaystyle H_{2}O_{2}}$ v mírně alkalickém prostředí).

Bělení přírodního hedvábí

je vlastně odkližování v mydelní nebo mírně alkalické lázni. Tím se odstraní z vlákna sericin a uvolní přirozené barvivo, které je na něj vázáno.

Syntetická vlákna

se bělí jen zcela výjimečně. K zušlechťování se připravují pouze praním a případně optickým zjasňováním. ^{[6] [1]}

Literatura

• Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, ISBN 3-87150-848-9 Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, str. 77-78

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu bělení textilií na Wikimedia Commons

Reference